Vrch Klepec se svojí výškou 358 m.n.m. se nachází téměř na pokraji obce Přišimasy nedaleko Českého Brodu.Původ jména nás zavádí k holandskému slovu klippe, které ve 14. století přešlo v německé klëp a znamenalo „svislé skály“ nebo „útesy“. Na ploše 7,4785 ha se nachází dvě samostatná území. V roce 1977 byl vyhlášen Chráněným Přírodním výtvorem a roku 2000 přejmenován na Přírodní památku. Chráněny jsou zde bizarní kameny, které tvoří zbytky větrající porfyrické říčanské žuly středočeského Plutonu. Od března roku 1920 byl z vrchu Klepec převážen s velkými obtížemi 280 kg těžký balvan do Českého Brodu, kde měl být vztyčen jako nový památník Jana Husa. Vztyčen byl 6.7.1921.Na první části vrchu Klepec se nachází útvar s označením Slouha. Své jméno získal podle svého tvaru. Na výšku i délku měří stejně 8 m, šířku 3 m a na jedné straně má nápadné zaoblení, které připomíná shrbenou postavu služebníka. Kámen je zbytek kdysi jednotného masivu, který před miliony let zpočátku narušovala četná zemětřesení. V období třetihor zatékala do svislých puklin voda, která žulovou skálu silně narušila a ve čtvrtohorách odplavila voda rozrušené kusy do okolí. Slouha i jemu zde podobné balvany stále podléhají zvětrávání, na jeho zádech můžeme najít horizontální rýhy, kterými dodnes odtéká dešťová voda. Ještě v 19. století obklopovalo Slouhu několik menších kamenů kterým se říkalo „stádo ovcí“. Ty zmizely během roku 1843, kdy z nich byly nalámány kameny a šterk na stavbu Císařské silnice z Prahy na Kolín a železného mostu v Praze a Poděbradech. V roce 1920 byla na balvan umístěna bronzová pamětní deska padlým občanům obce Přišimasy. Ve druhé části vrchu Klepec pak můžeme najít další skupinu balvanů. Nejmohutnější z nich je „Fůra sena“. Balvan je 4 metry vysoký a v průměru má 8 metrů. Jeho váha je odhadnuta na 432 tun. Na jeho povrchu se nachází několik skalních mís, spojovaných s pohanskými obřady. Ve skutečnosti jde o působení vody, mechu a lišejníků, přes hluboký žlábek jdou odváděny neodolné částečky. Tento žlábek je zároveň označován za největší skalní rýhu na území Čech. I tento balvan mělo potkat stejný osud jako „stádo ovcí“ nacházející se u Slouhy. Naštěstí k tomu nakonec nedošlo. V roce 1844 se zde konal slavný tábor lidu. Shromáždění bylo svoláno sedlákem Josefem Klinderou a mlynářem Soulkem. Byla zde projednávána diskriminace Čechů ve smíšeném Rakousko-uherském území. Návrh byl po skončení tábora referován ve Vídni. Čtyři roky po konání tohoto tábora byli Josef Klindera a mlynář Soulek zvoleni do sněmu za poslance Českobrodska. Kousek od balvanu „fůra sena“ se nachází další zajímavé kameny s názvy „Obří záda“ a „Šplíchalův kočár“. Ve středu borového lesa této části najdeme ještě dva zatopené lůmky. Před druhou světovou válkou sloužily jako koupaliště. V minulosti se tu težila říčanská žula jako stavební kámen na opravu vyhořelého Národního divadla v Praze. Také se na zdejší mýtině hrálo za II. sv. války divadlo a konaly se zde tradiční turistické srazy. Například v roce 1963 zde turistický odbor vedený M. Svobodou a O. Hrdličkou započal svoji činnost stanovaním z 23. na 24. února za mrazu –16 st. Celsia. Podle legendy jde o slouhu kterého ráno vyhnala selka s ovcemi na pastvu. Když se večer dlouho nevracel, vyběhla ven a když neslyšela zvuk rolniček, v rozčilení zvolala: „Bodejž bys tam zkameněl!“. Když Slouha viděl, že se stádo proměňuje v kámen, chtěl se zachránit útěkem, ale nedostal se daleko.Podle jiné legendy stával na Klepci hrad, v němž sídlila stará čarodějnice, která jednou zaklela železnou holí pasáka i s ovcemi. O vzniku balvanu „fůra sena“ se zase traduje legenda, že přes Klepec kdysi vedla cesta po které se vydal jednou senař. Bylo zřejmě po dešti a kola se bořila do bláta čím dál víc a vůz se pomalu propadal do země. Bezradný muž si na pomoc zavolal čaroděje, který chtěl zaplatit předem. Skoupý senař nechtěl za službu zaplatit a tak jej rozlobený čaroděj zaklel v kámen.Ještě jedna pověst se ke Klepci váže. Prý zde roste divotvorná bylina zvaná „rosička“. Objeví se snad jen jednou ročně v poledne. Na listech má pět kapek a kdo se jimi natře, prodlouží si věk.

Rašínovo nábřeží leží na pravém břehu Vltavy mezi Vyšehradským tunelem a Jiráskovým mostem. Původně v této lokalitě vedla po upraveném břehu Vltavy komunikace staropražského Podskalí, kterou postupně nahradilo dnešní nábřeží. Jeho severní část nabyla charakteru nábřeží již v sedmdesátých letech 19. století. Jižní část, mezi dnešním Palackého náměstím a Vyšehradským tunelem, až na počátku 20. století. Celé nábřeží bylo za dobu své existence děleno na různé úseky, z nich každý nesl jiné jméno. Vyskytla se zde tedy řada jmen. Palackého nábřeží 1876 – 1940, Vyšehradské nábřeží 1905 – 1919, Podskalské nábřeží 1919 – 1924, Rašínovo nábřeží 1924 – 1941, Vltavské nábřeží 1940 – 1942, nábřeží Karla Lažnovského 1941 – 1945, Reinhard Heydrich Ufer 1942 – 1945 (tento název, po jednom z největších zločinců německé okupace byl používán pouze v němčině), nábřeží Bedřicha Engelse 1951 – 1990. K opětovnému přejmenování, tentokrát celého úseku, na Rašínovo nábřeží došlo v roce v roce 1990. Délka nábřeží je cca 950 m. Nábřeží je určeno pro automobilovou a tramvajovou dopravu a pro pěší. Na přilehlém Vltavském břehu vyplouvají parníky a lodě  Pražské paroplavební společnosti na okružní plavby Prahou. Rašínovo nábřeží spolu s jeho zástavbou vytváří jedinečný vzhled této části Prahy.

Technická památka Rosenauerův mlýn stojí na katastru Velkých Hydčic na ostrově proti městu Horažďovice. Dnes zde je muzeum mlynářství a využití vodní energie. Mlýn zároveň slouží jako malá vodní elektrárna. Historie objektu se počala už v polovině 17. století, kdy objekt sloužil jako papírna. Prvním vlastníkem a papírnickým mistrem byl Mikuláš Tempel. Poté se majitelé často střídali, až se roku 1807 stal majitelem Josef Rosenauer, syn význačného vodohospodáře a lesního Inženýra Josefa Rosenauera. Tím se tato část větve rodu Rosenauerů dostává do Horažďovic, kde sice již vymřela po meči, ale v ženské linii pokračuje dodnes. Roku 1834, po 164 letech existence, skončila v objektu své působení papírna, protože Rosenauerové ji přeměnili  na mlýn. Objekt dnes poskytuje celou řadu služeb. Můžeme vidět historickou původní expozici mlýna, život a zvyky mlynářů, praktické ukázky mlýnských strojů a vývoj využití vodní síly. Stálá expozice Historická expozice původního mlýna Život a zvyky mlynářů Praktické ukázky mlýnských strojů a jejich funkce Vývoj využití vodní síly, skutečné vodní stroje v činnosti

Lovecko-lesnické muzeum v Úsově je ojedinělým historickým muzeem tohoto druhu ve střední Evropě. Prezentuje lovecké a přírodovědné sbírky v původní lichtenštejnské instalaci z přelomu 19. a 20. století. Exponáty jsou sto let staré v nezměněném stavu. Muzeum je umístěno v zámeckých interiérech někdejšího hradu Úsova. Stálá expozice Trofeje africké zvěře a preparáty středoevropské fauny Ukázky lesnických staveb a nástrojů z počátku 20. století Dějiny hradu a zámku Muzeum v Úsově patří pod Vlastivědné muzeum v Šumperku.