Dnes již bývalý větrný mlýn stojící na okraji obce Poruba byl postaven v roce 1853. Cihlová stavba je 11 metrů vysoká, v průměru má 7,7 metrů a tloušťka zdi se pohybuje okolo jednoho metru. V roce 1942 získává mlýn Alois Steiner, který zde bydlel i se svoji rodinou. Pohodlné to zrovna nebylo, přízemí kde bydleli má jen zhruba 27 m a to včetně předsíňky a schodiště do patra. V té době mlýn ještě stále fungoval a pro případ bezvětří byl k dispozici elektromotor. Jelikož Steinerovi se hlásili k německé národnosti byl jim mlýn po válce v roce 1945 zkonfiskován, stejně jako veškerý další majetek a následovalo vystěhování do německa. Koncem roku 1946 je provoz mlýna ukončen. Na počátku 50. let je provedena dokumentace a doporučena rekonstrukce stavby. K té však nedošlo, naopak zemědělské družstvo zastavělo plochu kolem mlýna zemědělskými objekty. Mlýn stále chátral, zatékalo do něj a propadly se podlahy. Dokonce měl být zbourán, což se místním podařilo zabránit. V 90. letech 20. století se objektu ujal OÚ Hustopeče nad Bečvou, na rekonstrukci však mlýn stále čeká. Byla pouze stržena blízká skladová budova a opravena střecha. Snad se časem podaří více. Mlýn stojí na soukromém pozemku, interiér je nepřístupný a přístup k němu je také zakázán. Uvnitř se nachází torzo původního mlecího mechanismu.

Vodní mlýn patří k největších zachovalým objektům svého druhu. V písemných pramenech z roku 1512 se objevuje mlynář slupského mlýna Jan. Stavebníkem mlýna byla patrně církevní vrchnost. V 17. století dochází k radikální přestavbě mlýna. Tehdy měl 9 moučných složení a jedno přenosné. Toto zařízení poháněla nejméně 4, snad 5 vodních kol. Ještě počátkem 20. století bylo mlecí zařízení poháněno 4 vodními koly a bylo postupně modernizováno bez stavebních úprav interiéru mlýnice. Vodní kola byla ve 20. letech nahrazena Kaplanovou turbinou, pro niž byl upraven splav a postaven přízemní objekt na levobřeží náhonu. Tím byl stavební vývoj mlýna ukončen. Roku 1957 byl jeho provoz definitivně ukončen a objekt byl využíván ke skladovacím účelům. V roce 1983 byl mlýn zpřístupněn veřejnosti. Mlýnská budova nese stopy složitého stavebního vývoje, jehož počátky je možno sledovat již od středověku. Dokladem je masivní zeď návodní stěny mlýna z nespárovaného lomového kamene, nestejná tloušťka obvodového zdiva obytné části a užití kamenných nárožních bloků. V období renesance došlo k zásadní přestavbě objektu v souvislosti se zvýšením produkce.Zmíněnému období patří řešení hlavního průčelí s arkádových schodištěm osazeným toskánskými sloupky, detaily střešních vikýřů, boční lichoběžníkové štíty a kamenná ostění půlkruhových okének pro hřídele vodních kol. Klasicistní období přineslo zhodnocení objektu, byla plackovými klenbami zaklenuta obytná část přízemí, přestavěno schodiště a rozděleny obytné místnosti patra. Půdorys budovy o rozměrech 47 x 12 m zabýrá ze dvou třetin mlýnice, zbytek tvoří obytná část. Původní strojní zařízení se až na výjimky nedochovalo. Po rozhodnutí využít objekt k expozici historie mlynářství  bylo nutno doplnit technologické zařízení. K tomu byly využity přenesené technologické celky z jiných mlýnů. Zařízení tak pochází ze Zábrdí u Prachatic, Drozdovic, Dalešic a dalším zařízení různých firem. Část složení je poháněno čtyřmi nově instalovanými vodními koly s dřevěnými převody. K pohonu válcového mlýna slouží elektromotor pohánějící transmisi.

Dvanácti podlažní budova stojící na rohu ulic Osvoboditelů a Štefánikova. Budova kolektivního domu byla vystavěna v letech 1945-1950 podle architekta Jiřího Vožnílka. Byl to první pokus realizace nové formy bydlení. Byty byly na tehdejší dobu ve vysokém standardu, vybaveny uměle osvětlenými a odvětrávanými kuchyňskými boxy, umístěné uvnitř dispozice. V přízemí domu se nacházela restaurace, klubovny a na rekreační terase tělocvična. V samostatném křídle přístupná suterénem budovy byly umístěny jesle a mateřská škola.

Drobné pozůstatky hradu Bukovina se nacházejí na vyvýšenině nad potokem Nedveka, 1 km severně od obce Jiřice u Moravských Budějovic. Na hrad z obce vede turistická značka, která křižuje již výše zmíněný potok, jenž je třeba přeskákat po kamenech či přejít přes spadlý kmen. Hrad je volně přístupný. Soudě dle archeologických nálezů a písemných pramenů byl hrad vystavěn někdy v letech 1320¬¦1325. V písemných pramenech se jako první z majitelů objevují Gerhart z Bukoviny a Heřman z Hostimi. Nedaleká Hostim byla hospodářským centrem panství a sídlili v ní další členové rodu, obývající místní tvrz. Rodina se ve třech generacích velmi rozrostla a proto byl na hradě v polovině 14. století vybudován ještě jeden palác. Na počátku 15. století však již žili jen dva členi tohoto rodu, Jan a Ludvík. Roku 1417, po Ludvíkově smrti a tudíž i vymření rodu, převzal celé rodové jmění Jan Vajtmilnar ze Žerotic. Roku 1464, když hrad získali Borovští z Lichtenburka, byl patrně již pustý, což potvrdil zápis o tomto majetkovém převodu v deskách zemských, pořízený až v roce 1481. Tvar jednodílné dispozice hradu byl přibližně trojúhelníkovitý. Do hradu, opevněného příkopem a valem, se vstupovalo branou, chráněnou okrouhlým bergfritem. Na jihovýchodní straně nádvoří stával palác, pod nějž byl v polovině 14. století přistavěn ještě jeden, rozměrnější. Protilehle od bergfritu přes nádvoří nad srázem k potoku stávala obytná věž. Zbytek nádvoří vymezovala hradba. Dnes zde návštěvník spatří, nepočítaje příkop a val, základy bergfritu, základy obou paláců a věže a drobné střepy hradby. M.K.