Kostel v historizujícím novobyzantském stylu byl postaven v letech 1844-48. Bazilika ortogonálního půdysu vznikl na místě kde stávala od roku 1820 zděná kaple Narození Panny Marie. Objekt má půdorys osmiúhelníku, v západní části nad předsíní se tyčí dvě hranolové vížky se zvonicemi. Do kostela vede 33 schodů, které připomínají dovršený věk Krista. Uvnitř kostela se nacházejí reliéfy Panny Marie mezi dvěma anděly, Klanění Tří králů a Madony mezi sv. Lukášem a králem Davidem. Mezi zařízením kostela vyniká hlavní oltřář Panny Marie, jehož oltářní obraz vytvořil baron Carl von Hampel z Vídně. Křtitelnici s plastikami čtyř evangelistů zhotovil Josef Max. Postranní oltáře jsou zasvěceny sv. Norbertu a sv. Janu Nepomuckému. Současné varhany mají na 2.800 píšťal.

Dambořický židovský hřbitov se nachází za křesťanským hřbitovem nedaleko kostela. Založen byl na přelomu 16. a 17. století. V roce 1707 byl opatřen dobrou kamennou ohradní zdí za kterou pak Židé platili ročně 6 zlatých. Poslední pohřeb se zde konal v roce 1940. Při vstupu, který se nacházel v jížní části stávala márnice s místností pro pohřební vůz. Márnice byla zbořena v rpce 1960. V druhé polovině 20. století byl hřbitov nově oplocen. Dnes se zde nachází přibližně 300-400 náhrobků, rozestavených po téměř celé jeho ploše cca 3.500 m2. Nejstarší čitelný pochází z roku 1730. Jejich největší koncentrace je na severu, kde se nacházejí převážně ty novější. Pokud je hřbitov uzamčen, je možnost si klíče vypůjčit buď na OÚ nebo na blízké faře.

Římskokatolický kostel sv. Apolináře stojí na Husově náměstí v severní části Horšovského Týna, na tzv. Velkém předměstí. Na místě dnešního kostela sv. Apolináře se nacházel menší ranně barokní kostelík Panny Marie, který byl založen v polovině 13. století. Ze stavby se však nezachovalo téměř nic, pouze raně gotický lomený sloupkový portál, který byl později zasazen do jižní obvodové zdi nového kostela. Stavba současného kostela započala s největší pravděpodobností za arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Nový chrám měl být mohutnou stavbou, o čemž svědčí monumentální presbytář, nesoucí prvky blízké par1éřovské huti. Ke kostelu náležel též kolegiální ústav sv. Kryštofa. Z konce 14. století také pochází postranní kaple Panny Marie na jižní straně, kde se nacházejí vzácné nástěnné malby z počátku 16. století. Stavba postupovala pomalu, a tak k dokončení došlo pravděpodobně za arcibiskupů Jana z Jenštejna a Olbrama ze Škvorce, jejichž znaky jsou zobrazeny v presbytáři. Jedná se o jednolodní stavbu na obdélném půdoryse s gotickým presbytářem zaklenutým křížovou žebrovou. K severozápadnímu nároží kostela přiléhá mladší věž. Za husitských válek byl kostel vypálen a jeho oprava se poté značně protahovala. Kostel dostal dnešní podobu až při přestavbě v druhé polovině 18. století. V letech 1926 - 1927 byl kostel celkově rekonstruován. Při této příležitosti byly pod barokní omítkou objeveny některé gotické architektonické detaily. Dodnes se dochovaly vstupní gotické portálky a řada zvenčí osazených náhrobních kamenů z let 1510 – 1834.   L.R.

Pankrácká pláň byla ještě dlouho po druhé světové válce relativně prázdná a pustá. Občas se tu usadili kolotoče a jiné atrakce. Vše se začalo měnit poté, co bylo rozhodnuto realizovat se mnoha generací techniků a architektů o přemostění Nuselského údolí. Jeho délka je 485 m a šířka 26,5 m. Naším zájmem však není most, ale Palác kultury. O jeho stavbě bylo rozhodnuto v roce 1975 a mělo jít o stavbu hodné socialistické epochy. Tehdejší Národní výbor hl. m. Prahy vypsal architektonickou soutěž. Grandiozní stavba spolykala 11.000 tun ocelových konstrukcí a 39.000 tun kvalitního betonu a nespočet dalšího stavebního materiálu. Slavnostně byl otevřen 6-10. dubna 1976. Stavebně neobyčejně rozsáhlý objekt je solitérní stavbou. Základní tvar Paláce kultury vychází z nepravidelného mnohoúhelníku. Má dvě podzemní podlaží a šest podlaží nadzemních. Obvodový plášť je smontován z ocelohliníkové nosné konstrukce s proměnou modulovou sítí vyplněnou prosklenými plochami v kombinaci s velkoplošnými parapetními a atikovými betonovými panely. Základem dispozičního řešení tehdy byly dva hlavní sály, Sjezdový a Společenský. Dále tu byly Komorní a Konferenční sál, Mládežnický klub, restaurace a další prostory. Velká pozornost byla věnována vybavení interiéru a nechyběly ani umělecká díla v počtu 150. Ve dnech 18. a 19. dubna 1981 se uskutečnil den otevřených dveří na který se již od časného rána vytvořil před objektem nekonečný had lidí dychtivě čekající na prohlídku tohoto kolosu. Za dva dny absolvovalo prohlídku dlouhou 2 km na 110.000 osob. K dispozici byl i letáček, ze kterého bylo možno se dozvědět že obestavěný prostor je 780.000 m3, maximální kapacita objektu 6.500 míst, dopravu zajišťuje 42 výtahů a 14 eskalátorů, v podzemním parkovišti mohlo parkovat 240 aut a 44 autobusů. S návštěvností to však poté nebylo tak horké, neboť palác byl využíván hlavně pro politické akce a při těch byl uzavřen a přísně střežen. Navíc minulý režim připravoval dvě zásadní změny, které se naštěstí neuskutečnily. Tou první mělo být vybudování dlouhého eskalátoru na severním svahu. Tou druhou byl neutěšitelný stav činžovních domů v nuselském údolí, na které nebyl z paláce zrovna hezký pohled, alespoň tak zněl závěr našich i spřátelených soudruhů ze sovětského svazu. Proto se připravovala plošná demolice těchto činžovních domů a zřízení parkové úpravy, která by zahrnovala i oblast Folimanky. Vznikla by tak velkolepá zelená parková úprava, na kterou by bylo radost pohledět. Samozřejmě hlavní překážkou bylo financování takové nákladné úpravy. Rok 1989 tyto úvahy ukončil. Významnou součástí výtvarné výzdoby je gobelín Zlatá Praha od Cyrila Boudy o rozměrech 5 x 2,5 m ceněný na 750.000 Kč. Gobelín, který visel ve foyeru před Komorním sálem, počátkem září 1992 zmizel. Je neuvěřitelné, že se ani při vyšetřování nebyl nikdo přesně schopen určit dobu zmizení. Vyšetřování se rozjelo na plné obrátky a mělo nečekané rozuzlení. O svinutý gobelín, o několik dní později, doslova zakopnul hasič místního požárního útvaru v prostoru nouzového schodiště u podzemních garáží. Tam ho měl zloděj, buď připravený, nebo se zalekl a na toto místo ho vrátil. Závěrem roku 1995 vznikla společnost Kongresové centrum Praha a.s. jejíž 100% vlastníkem je hl. m. Praha. Tím bylo objektu dáno nové jméno, původnímu lidé říkali hanlivě zkráceně Pakul. Zároveň se začalo diskutovat o dnes velmi neprůhledné a sporné přestavbě objektu pro konání Mezinárodního měnového fondu, při které si nejen palác ale i jeho okolí užilo své. V minulé době v něm sídlila televize Prima, a nejvíce snad objekt byl využit pro pořádání muzikálu Drákula a později Monte Christo. V současné době ho využívá Hudební divadlo Karlín které zde našlo útočiště po nedobrovolném vyklizení svého divadla povodní.