Klášter bosých karmelitánek je raně barokní stavba z roku 1655, založená při kostele sv. Benedikta, který byl v gotickém období farním kostelem Hradčan. Původně zde stál dům který patřil humanistickému básníkovi Bohuslavu Hasištejnskému z Lobkovic. Kostel sv. Benedikta byl několikrát přestavován. Dnešní jeho barokní podoba je z 50. let 17. století, kdy se stal součástí kláštera barnabitů. Za josefínských reforem byl kláštěr i kostel zrušen. V roce 1792 daroval císař Leopold II. klášter i kostel bosým karmelitkám. Tento řád přišel do Prahy již po třecetileté válce kdy je sem přivedl císař Ferdinand III. Zakoupil pro ně dům na Malé Straně ke kterému patřil i velká zahrada a dal ho upravit v prozatimní klášter. Tento se dnes nachází u kostela sv. Josefa a zahrada je dnes Vojanovými sady. V čele těchto karmelitek přišla do Prahy přední členka řádu Marie Elekta. Legenda o jejím narození vypráví, že maličká na svět přišla s velmi jemnou pokožkou, která působila dojmem, jakoby děvčátko mělo bělounké šatičky, a proto ji lidé věštili budoucnost jeptišky. V roce 1626 skutečně vstoupila spolu se svojí sestrou Lucií do řádu bosých karmelitek a dostala své řádové jméno. Všechny prameny uvádějí že Marie Elekta vynikala zbožností, pracovitostí a mnohými dalšími ctnostmi. Jejím hlavním úkolem v Praze bylo zajistit stavbu klášterních budov. Dokončení dobře započatého díla se nedočkala neboť těžce onemocněla. K poruchám funkce jater a častým bolestem hlavy se přidalo chrlení krve a dokonce ochrnula na jednu nohu. Marie Elekta zemřela ve své klášterní cele 11.1.1663. Dubová rakev která byla pro ni zhotovena ji byla malá a tak jí musel být zlomen vaz. Pohřbena byla v klášterní zahradě uprostřed kaple sv. Eliáše. Kaple je ve Vojanových sadech dodnes. Po třech letech bylo tělo Marie Elekty před blížící se povodní z hrobového sklípku vyjmuto a přitom bylo zjištěno, že pod zbytky roucha zůstalo tělo neporušené, přestože byl sklípek zaplaven vodou. Užaslé sestry přenesly tělo do kláštera aby vyschlo, omyly ho odvarem vína, listů růží, rozmarýny a levandule. Následkem tohoto dobře promyšleného počínání však pleť zhnědla. V domnění, že octovými obklady přiloženými na tvář nebohé docílí jejich bělosti, dosáhly sestry pravého opaku – tváře úplně zčernaly. Tak vypadá tvář mumifikované Elekty dodnes. Neporušenost těla znamenala v baroku zázrak. Sestry oblékly tělo do řádového roucha a chtěly ji posadit do křesla. To se jim však vzhledem k posmrtnému ztuhnutí nemohlo podařit. A nyní vstupujeme na půdu legend. Sestry šly proto za matkou představenou pro radu. Ta po nich Marii Elektě vzkázala, aby byla poslušná tak jako za svého života. A skutečně jakmile byl vzkaz vyřízen, Marie prý ohnula kolena a nechala se do křesla usadit. Nastal další problém, neboť hlava zůstala silně zakloněná, připomeňme že ji museli při ukládání do rakve zlomit vaz. Matka představená opět dala rozkaz a sotva byl vyřízen, hlava se pozvedla a dodnes tak zůstává. Později bylo křeslo s Marií Elektou postaveno do zvláštní kapličky v řádovém kostele sv. Josefa. Za josefínských reforem museli řádové sestry Prahu opustit a sebou vzali i Marii Elektu. V roce 1792 se vrátili do Prahy sem do darovaného kostela a kláštera Leopoldem II. Marie Elekta oblečená v řeholní roucho a sedící v křesle byla umístěna po epištolní, pravé straně oltáře. Karmelitky nechali opravit klášterní budovu spolu s jednolodním kostelem sv. Benedikta a žili všední i sváteční dny naplněny výhradně modlitbami a zbožným rozjímáním. Zprávy o dění v klášteře byly výjimečné. Takto žily karmelitky až do roku 1950. Tehdy komunistická moc vyklidila klášter, sestry byly nasazeny do továren a přestárlé a práce neschopné do domku v Jiřetíně pod Jedlovou. Klášter byl zabrán a přeměněn v luxusní ubytovací zařízení hotelového typu pro komunistické pohlaváry, vybavené vším možným přepychem. Na jižní straně byly prolomeny arkády s nádherným výhledem na Prahu. Výklenek z kláštera do prostoru oltáře kostela, odkud sestry sledovaly bohoslužbu a viděly i na proti sedící Marii Elektu, byl zazděn, ale bývalá převorka zůstala na svém místě. V letech 1985-1991 podstoupil objekt kláštera generální rekonstrukci, opraven byl i kostel. Interiéry bývalého kláštera byly vybaveny stylovým nábytkem na zakázku. Byly zřízeny nové kuchyně a komfortně zařízené zasedací místnosti. Po změně režimu byl objekt v roce 1992 vrácen zpět karmelitánkám. Ty samozřejmě přepychové zařízení odmíty a tak byl nábytek, koberce, luxusní svítidla a další doplňky interiéru prodány v dražbě. Klášter byl opět zařízen podle příšných řádových předpisů. Mše pořádáné v kostele sv. Benedikta jsou přístupné veřejnosti a tak je tedy možno spatřit Marii Elektu na vlastní oči.

Plastika v parku při Černokostelecké ulici (2).

Vyšehradský kodex je evangelistář, který pravděpodobně vznikl v době korunovace Vratislava II. na českého krále a byl mu během této události dne 15. června 1086 snad i předán. Jedná se o kodex o rozměrech 415 × 340 mm, který obsahuje 108 pergamenových listů. Název „Vyšehradský“ asi nese proto, že byl od svého vzniku či o něco později uchováván na Vyšehradě.O tom, kde kodex vznikl a kdo byl jeho dárcem, panuje mezi odborníky diskuze, většinou se ale shodují, že byl vyroben v prostředí blízkém bavorské klášterní škole, resp. řezenské výtvarné tradici. Předpokládá se, že vzhledem k této skutečnosti mohl být dárcem některý z domácích benediktinských klášterů, které s bavorskými kláštery udržovaly styky. Vzhledem k tomu, že po korunovaci byly obdarovány kláštery v Ostrově (získal ornáty) a v Břevnově (získal celu v Opatovicích), lze jako o dárcích nejpravděpodobněji uvažovat o těchto dvou klášterech.Kodex byl do 17. století uchováván v metropolitní knihovně sv. Víta, poté přešel do držení knihovny pražského Arcibiskupského semináře. Nyní se nachází v Národní knihovně v Praze pod signaturou XIV A 13.

Jihlavský židovský hřbitov se nachází při ulici U Cvičiště, západně od centra města. Byl založen v roce 1869 a v první polovině 90. let 20. století prošel rekonstrukcí. Je ohrazen zdí s kovanou vstupní bránou se židovskou symbolikou. Zeď ohrazuje plochu 8.879 m2 na které se nachází okolo 1000 náhrobků, převážně žulových novodobého typu. Hřbitov je volně přístupný, parkovat lze v blízkosti hřbitova.