Lidice jsou obec se 451 obyvateli ve Středočeském kraji, 20 km severozápadně od Prahy, poblíž Kladna. Nejstarší zmínka o vsi pochází z roku 1318. Po celá staletí byly Lidice obyčejnou nevelkou zemědělskou vsí v mělkém údolí Lidického potoka, příslušející k buštěhradskému panství. Obec to není výjimečně krásná, nestojí v okolí žádný hrad nebo zámek, také se v ní nenarodila žádná slavná osobnost. Nejvýznamnější památkou a dominantou obce byl barokní farní kostel sv. Martina. Přesto se stala tato nenápadná víska světoznámou, vstoupila ovšem do dějin způsobem, který si nikdo z místních jistě nepřál. 10. června 1942 se stala obětí krevní místy, místem toho nejhoršího běsnění a teroru nacistických okupantů vůči českému národu během 2.světové války.Příběh na jehož konci je lidická tragédie odstartoval 27. května 1942, kdy provedli českoslovenští výsadkáři Josef Gabčík a Jan Kubiš, v rámci operace Anthropoid, atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Když 4. června 1942 Heydrich na následky zranění zemřel, rozhodli se nacisté k dosud neslýchané zastrašovací akci – vyhlazení Lidic. Lidice byly vybrány jen souhrou okolností a bez zjevného důvodu. Měly být vypáleny a srovnány se zemí, dospělí muži zastřeleni, ženy uvězněny v koncentračních táborech a děti dány na „náležité vychování“ do Německa. Akce začala 9.června navečer a její resumé bylo tragické. Na místě bylo zastřeleno 173 mužů. Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. 184 lidických žen bylo odvlečeno do koncentračního tábora Ravensbrück, 88 dětí převezeno na převýchovu. Většina z žen a dětí byla popravena v koncentračních táborech. Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí). Lidice byly vypáleny, zbytky vypálených budov vyhozeny do povětří, zničen hřbitov, vykáceny stromy, sutí zavezen rybník a vše srovnáno k nepoznání. Dokonce bylo na několika místech posunuto koryto potoka, aby nic nezůstalo na svém místě. Prostor, kde stávaly Lidice, měl být učiněn polem a jméno obce vymazáno z map.Zločinné vyhlazení Lidic svou plánovitostí a chladnokrevností pobouřilo celý svět. Města a obce v USA, Austrálii, Velké Británii a dalších státech se na protest proti nacistickému běsnění přejmenovávaly na Lidice. Ihned po osvobození bylo místo lidické tragédie provizorně pietně upraveno a 10. června 1945, rozhodnuto, že Lidice budou v těsném sousedství bývalé obce obnoveny. Na místě starých Lidic je muzeum s celoročně přístupnou expozicí připomínající lidickou tragédii. návštěvníky dojme k slzám bronzové sousoší 82 zavražděných lidických dětí, které je zároveň připomínkou všech dětských obětí války. Osud Lidic nebyl ojedinělý, k masakrům civilistů docházelo za druhé světové války po celé Evropě. Připomeňme Kortelisy a Český Malín (Ukrajina), Oradour-sur-Glane (Francie), Marzabotto (Itálie) či české Ležáky. Ale Lidice byly první, proto se v očích světové veřejnosti staly symbolem boje proti německému nacismu.

Severně od hlavního náměstí se při dnešní Kostelní ulici nacházelo židovské ghetto. Několik domů se dochovalo po přestavbách dodnes, stejně tak Kostelní ulice si ponechala starobylý ráz. V Kostelní ulici se také nachází bývalá synagoga. Byla vystavěna v letech 1801-1803 na místě původní dřevěné a později barokní stavby. Dnešní stavba pak byla ještě v roce 1867 novogoticky upravena a zvětšena do dnešní velikosti. Svému účelu sloužila až  do druhé světové války. Pak byla nakrátko opuštěna a v roce 1952 adaptována (odstraněna výzdoba, svatostánek, ženská galerie a modlitební sál zmenšen) jako mnoho synagog pro potřeby CČH, která ji užívá dodnes.

Kobylisy, které jsou dnes rušnou pražskou čtvrtí spojenou s centrem metrem a o nichž jsou dochované záznamy již z roku 1297, byly v minulosti jakýmsi předměstím Libně. To proto, že zde byli povětšinou ubytování dělníci, kteří pracovali v Libeňských továrnách. Do roku 1420 byly Kobylisy církevním majetkem. V tomto roce přešly do vlastnictví Pražanů, kteří je rozprodali soukromníkům. V povědomí českého národa jsou Kobylisy spojeny především s obdobím německé okupace. Na zdejší střelnici byly popraveny stovky českých vlastenců. Mezi nimi například i spisovatel a člen KSČ Vladislav Vančura. Autor Rozmarného léta, Konce starých časů a řady dalších děl patřících mezi klasiku české literatury. K Praze byly Kobylisy připojeny v roce v roce 1922. Původní název Kobylis zněl Kobolisy.

Muzeum v historické budově tzv. Mincovny z 15. století, někdejším sídle perkmistrovského úřadu v královském horním městě Nový Knín na březích zlatonosné říčky Kocáby. Expozice umístěné v prvním patře objektu seznamují s historií těžby a zpracování zlata na Novoknínsku od nejstarších dob až do 20. století, s dějinami města, místními řemesly a průmyslem a s historií mistrovství světa v rýžování zlata u nás i v zahraničí. Vystaven je též tzv. Vikinský náramek z Nového Knína - unikátní šperk z 11. století. V okolí Nového Knína jsou pro turisty k dispozici naučné stezky s geologicko hornickou tematikou. Muzeum je pobočkou Hornického muzea Příbram. Stálá expozice Z historie těžby a zpracování zlata na Novoknínsku a historie města Nový Knín. Mistrovství světa v rýžování zlata. Vývoj řemesel a průmyslu na Novoknínsku.