Dnešní kostel sv. Jana Nepomuckého byl vystavěn jako farní chrám sv. Michaela roku 1357. Později byl několikrát přestavován. Zdivo kostela je složeno z pravidelných kvádrů, loď má plochý strop, obdélníková okna barokně vykrojená. Kněžiště je pravoúhlé s valenou klenbou, a s výsečí nad okny. Barokní oltář s obrazem malovaným na plátně ukazuje sv. Jana Nepomuckého jako poutníka do Staré Boleslavi.

Jihočeská vesnice Holašovice, zapsaná na seznamu památek UNESCO, je nejlépe zachovaným příkladem jihočeské architektury 2. poloviny 19. století, které se říká selské baroko. Vesnická rezervace Na půdorysu, který byl typický pro středověkou vesnici se zde dochovalo množství venkovských staveb z 18. a 19. století. Právě zachovalost a původnost staveb nabízí věrný obraz vesnice poloviny 19. století. Jedinečný ráz vesnice je umocněn také tím, že se nejedná o skanzen, ale o trvale osídlenou ves, čímž je vytvořeno živé společenství v prostředí vesnického sídla tak, jak bylo formováno v druhé polovině 19. století. Holašovice, jež jsou součástí obce Jankov, leží asi 16 km západně od Českých Budějovic. Odpověď na otázku, proč si právě Holašovice dochovaly svůj původní ráz, musíme hledat v jejich historii. První zmínky o obci jsou od poloviny 13. století. Její počátky sahají do kolonizační vlny, která začala za vlády Přemysla Otakara II., kdy se začínalo osídlovat pohraničí Českého státu, a vesnice byly zakládány na zelené louce. V první polovině 16. století postihl vesnici mor, a tak zemřeli všichni původní čeští obyvatelé. Do obce se ihned nastěhovali němečtí osadníci. Příchod selského baroka do Holašovic je možné časově zařadit do let 1840 až 1880, tedy do doby, kdy hospodářské reformy znamenaly rozkvět českých vesnic a jejichž charakteristickým znakem byla stavební konjunktura a přestavba dosud převážně roubených venkovských usedlostí. Bohatnutí a emancipace selského stavu si vyžádala reprezentativnější obydlí. Jedinečnost Holašovic spočívá v tom, že si i přes čilý stavební ruch zachovaly původní středověké rozvržení budov a jsou tak nejzachovalejším příkladem jihočeské vesnice snoubící v sobě lidovou stavební tvorbu se zachováním původního rázu. V průběhu 2. světové války se obec stala součástí Německé říše, takže došlo k nucenému vystěhování české menšiny do vnitrozemí. Po válce pak začal odsun většiny holašovických obyvatel německé národnosti a o zdejší stavení se začali starat Češi z vnitrozemí. V poválečných letech v Holašovicích neprobíhaly žádné stavební úpravy. Proto tedy mohl nejprve stát, a později také UNESCO v roce 1998, označit tento komplex vesnické architektury za unikátní. Selské baroko v Holašovicích Historické jádro obce představuje náves a kolem ní stojící statky. Tvoří zhruba obdélník o rozměrech 210 x 70 m. Uprostřed se nachází malý návesní rybníček, kolem kterého se řadí jednotlivé statky, celkem 23 usedlostí, což představuje dohromady 120 budov, které jsou propojeny ohradními zdmi s brankami a klenutými vjezdy do prostoru návsi. Najdeme zde nejen výstavné statky se špýchary, stodolami, maštalemi a výměnky, ale také kovárnu, hostinec a kapličku. Charakteristická Holašovická usedlost je stavení s obdélníkovým půdorysem v tzv. trojstranném uspořádání, kde hlavní průčelí statku je orientované na náves, na jedné straně k němu přiléhá obytné stavení a na druhé straně sýpka a hospodářské objekty. Na obytné místnosti navazují směrem do dvora hospodářské prostory, komory, stáje, chlévy a kolna. Pod okny před statkem najdeme malou zahrádku a studnu s dřevěnou pístovou pumpou. Na návštěvníka tak v Holašovicích dýchne neopakovatelná atmosféra selské tradice, kterou dotváří běžný život 140 stálých obyvatel. Holašovice bylo možné spatřit ve filmovém zpracování opery Bedřicha Smetany Prodaná Nevěsta. Každoročně se tu předposlední víkend v červenci konají "Selské slavnosti". Jedná se o typický staročeský jarmark s ukázkami více než 230 tradičních řemesel a bohatým doprovodným programem.

Území bylo státní přírodní rezervací vyhlášeno v roce 1978. Má rozlohu 106 ha a rozkládá se na území katastrů Hlubočepy a Jinonice. Prokopské údolí patří mezi nejcennější přírodní území v Praze. I přes četné negativní zásahy člověka do tohoto prostoru se zde dochovala celá řada přirozených přírodních prvků. Mezi nejcennější patří profily prvohorními devonskými horninami, především vápenci, které jsou nalezištěm četných zkamenělin. Flóra je zde zastoupena skalkami a skalní stepí na diabasech a vápencích, dubohabrovými lesy, teplomilnými doubravami a suťovými lesy. Na stepích se vyskytuje česnek tuhy, česnek horský, lomikámen, rozrazil, tařice horská, šalvěj hajní, pěchava vápnomilná, hvězdnice chlumní, jetel alpský, meruzalka alpská, dymnivka dutá, sasanka hajní a další druhy rostlin. Fauna je zde mimo jiné zastoupena četnými druhy hmyzu, plazů, drobných hlodavců. Prokopské údolí je jedním z nejnavštěvovanějších přírodních míst Prahy.Chráněná krajiná oblast Český kras zasahuje svým severním cípem až na jz. území Prahy. Nejvýraznějším krasovým územím je tu Prokopské udolí, protékané Hlubočepským potokem. Najdeme tu typické krasové jevy, jako jeskyně a dutiny a také náznaky škrapových polí, místy vystupují strmé vápencové skály. Přestože bylo údolí v minulosti vážně narušeno těžbou v lomech, pálením vápna, výstavbou menších průmyslových závodů, silnice, železnice, zachovalo si své cenné přírodní hodnoty. Roste tu přes 400 druhů rostlin, z toho 26 chráněných, vyskytuje se tu řada bezobratlých živočichů hlavně měkkýšů a hmyzu. Jako na jediném místě v Praze tady roste suťový les, najdeme zde i dubohabrový les, teplomilnou doubravu, suché louky a pastviny. Výchozy silurských a devonských vrstev – vápenců, břidlic, vyvřelých diabasů. Skály představují unikátní geologický profil od svrchního ordoviku po střední devon; lze tady studovat vrstvu po vrstvě. Pozoruhodnou lokalitou jsou Hemrovy skály, vytvořené činností podmořské sopky před 430 mil. lety. Měla délku asi 5,5 km, šířku kolem 2 km, výška nade dnem moře se odhaduje na 200-300 m. Nejnavštěvovanějším místem údolí je romantické jezírko sevřené strmými vápencovými stěnami. Vzniklo po odstřelu skály v roce 1905 výronem spodní vody. Má plochu 25 arů, je dlouhé 107 m a široké 26 m, hloubka se pohybuje kolem 10 m. Ve strmé stěně nad bývalým klukovickým koupalištěm jsou dobře viditelné otvory Klukovických (Korálových) jeskyní, jejichž celková délka je 68 m; nejdelší z nich měří 19,5 m. U osady Daleje bývala Prokopská skála se známou Prokopskou jeskyní, dlouhou 120 m. Našli se v ní pozůstatky pravěkého člověka, ale i kosti mamuta, medvěda, nosorožce, hyeny, lva, soba, kozorožce, zubra a dalších pravěkých zvířat. Podle pověsti v ní žil jako poustevník sv. Prokop, který tu přemohl skupinu čertů, rušících jej při čtení bible. Dnes už bohužel neexistuje, v 19. století tu byl otevřen Prokopský lom, který v roce 1882 zničil poustevnu při jeskyni a v letech 1883-87 i jeskyni samotnou. Nestojí už ani kostelík sv. Prokopa, vybudovaný na vrcholku skály ve 2. pol. 18. století.

Konvent augustiniánů poustevníků se nachází v severozápadní části centra města Domažlic. V jeho prostorách nyní sídlí Základní umělecká škola. Augustiniánský konvent s kostelem Nanebevzetí Panny Marie založil český král Přemysl Otakar II. nedlouho po vzniku samotného města během 60. let 13. století (fundace však pochází až od Václava II. a jeho manželky Judity z roku 1287). Krátce poté následovala výstavba klášterního areálu. V konventu se již roku 1315 konala provinciální kapitula a o dostavbě kostela máme zprávy z roku 1379, kdy bylo augustiniánům povoleno vybírat almužny na jeho dokončení. O několik let později přišlo s husitskými válkami roku 1420 vyplenění konventu s rozvrácením tamní komunity. Do Domažlic se řeholníci vrátili až po bitvě u Lipan (1434) a od té doby zde přebývali pouze v provizorních podmínkách mezi rozvalinami konventu, které v roce 1499 postihl požár. Roku 1530 opustil poslední augustinián Domažlice. O tři roky později dal Ferdinand I. klášterní jmění do zástavy městu. K obnově řeholní komunity došlo z rozhodnutí místodržícího Karla z Liechtensteina v dubnu 1621, přičemž město muselo vrátit augustiniánům majetek a obnovit budovu konventu, což se v úplnosti podařilo až v polovině 18. století. Poté se přistoupilo i k zásadnější přestavbě kostela, která trvala více než 60 let a byla zakončena vysvěcením stavby 18. listopadu 1832. Augustiniáni v Domažlicích působili až do roku 1950 kdy bylo jejich zdejší společenství násilně přerušeno komunistickým režimem. Ačkoli byl konvent řádu v roce 1990 vrácen zpět, řeholní život se obnovit prozatím nepodařilo. Objekt konventu prošel od té doby rekonstrukcí a v současnosti zde sídlí Základní umělecká škola. Čtyřkřídlá budova konventu se nachází na severní straně kostela Nanebevzetí Panny Marie. Nejvýstavnějším prostorem je v něm refektář, který zdobí nástropní malby Františka Julia Luxe zobrazující scény ze života sv. Tomáše z Villanovy a sv. Mikuláše Tolentinského z poloviny 18. století. Jednolodní kostel Nanebevzetí Panny Marie byl ve středověku vystavěn jako trojlodní, z něhož se do dnešních dnů zachovalo pouze zdivo kněžiště a část severní boční zdi. Současný stav reflektuje novověké úpravy s vnitřním zařízením z první poloviny 19. století. A.Š.