Radnice na Masarykově náměstí je rozsáhlá renesanční stavba se třemi štíty, vystavěná v průběhu 16. století na místě dvou domů. Do dnešní doby byla rozšířena v roce 1588. Zadní části objektu pak byly ještě upraveny v 19. století. Z této doby také pochází rekonstrukce fasády se sgrafity. Sgrafita představují založení města, hájení města proti křižákům a alegorii spravedlnosti. V letech 1990-1997 prošla stavba nákladnou obnovou. Vedle radnice můžeme vidět altán z 18. století v němž sídlí infocentrum. Radnice je dodnes sídlem městského úřadu.

Nejstarší stopy na území Dolních Počernic byly zachyceny nad severním bokem Počernického rybníka v lokalitě kde je dnes vilová čtvrť Vinice. Našly se zde pozůstatky osady lidí řivnáčské kultury (tedy asi 4.000 let před n.l.). Rozpadem osady v raném středověku a s doplněním o další grunty, došlo potom zřejmě k vytvoření shlukové vsi, jejíž základní urbanistický rozvrh setrval dodnes. Lze předpokládat, že nejpozději ve 2. polovině 12. století získal osadu s okolím jako výsluhu za vojenské či jiné služby některý z knížecích družiníků, jehož jméno (ves lidí „Počerného“). Velmož si potom dal vybudovat při cestě výše nad osadou při hraně bažinatého údolí Rokytky (dnešního zámeckého parku) nepochybně dosud dřevěný sídlení dvorec. U dvorce vyrostl současně nebo o něco později nevelký vlastnický kostelík, jehož panská tribuna navazovala možná – jak bývalo obvyklé – lávkou přímo na obytné patro feudálního sídla. Základní hmota jednolodního románského kostelíka s pravoúhlým kněžištěm, zděná z tesaných pískovcových kvádrů, zůstává dodnes zachována jako vzácný doklad románské stavební kultury na vesnici.Jako o Počernicích se poprvé píše ve 20. letech 14. století. Na základech dvorce zde vyrostla gotická tvrz. Na rozvoji vsi pak ve druhé polovině 16. století měli velký podíl Matěj a Jan Hůlkové z Počernic. Ti uskutečnili přestavbu trvze na renesanční zámek. V letech 1644-1706 byl zámek a přilehlé statky v držení hraběcí rodiny Colloredo-Wallsee a mezi roky 1720-1755 páni von Saltza. V 19. století představuje nejvýraznější zásah do půdorysu obce vybudování státní pražsko-olomoucké dráhy, dokončené v roce 1845, která oddělila starou obec od nové železničním náspem s klenutým podjezdem. Druhá polovina 19. století proměňuje obraz Dolních Počernic zejména výstavbou „nového zámku“, jehož realizací pro hrabata z Dercsenyi byl v roce 1857 pověřen pražský architekt V. Bělský. Následně byl po roce 1858 zbořen starý mlýn na zámeckém nádvoří a ve stylu anglické novogotiky postaven při rybniční hrázi mlýn dnešní, zapsaný dnes vedle obou zámků, kostela a souboru pivovaru rovněž mezi chráněné kulturní památky. Ve 20. a 30. letech 20. století dochází k bouřlivému rozvoji výstavby rodinných domků. Po druhé světové válce pak došlo k výstavbě panelových domů. V roce 1968 byly připojeny Dolní Počernice k Praze a dnes je MČ Praha – Dolní Počernice součástí správního obvodu Praha 14.

První opevnění města Jihlavy vzniklo již při založení města. Město mělo velký hospodářský i vojenský význam. Během 14. století prošlo opevnění změnami, hradby byly zesíleny hranolovými či polokruhovými věžemi v hradebním pásu se nacházelo pět bran. V husitském období došlo k dalšímu následnému zdokonalení. Město bylo velmi dobře opevněno, ve válečné době se sem uchylovali lidé z blízkého okolí a svůj majetek sem dávaly i významné instituce, například mniši ze sedleckého kláštera a před husity i mniši kláštera želivského. Středověké opevnění dlouhé pět kilometrů tvořila 6 m vysoká vnitřní zeď, před ní parkán s parkánovou zdí a až 7 m hluboký příkop. Hradby byly zesílené hranolovými, válcovými a polovičními věžemi. Prakánový pás pak doplňovaly bašty. V 16. století se začalo s budováním zemního bastionového opevnění před původním středověkým. To vyvrcholilo na konci 16. a v průběhu 17. století. Roku 1645 se Jihlavy zmocnily Švédové. Po jejich zdokonalení opevnění dokonce tvrdili, že jejich opevnění je nepřekonatelné. Vývoj následujících událostí nabral jiný spád. Během třicetileté války bylo město v podstatě zredukováno na město za hradbami. Rozsáhlé a mohutné opevnění se pro město stalo údržbově a vývojově neúnosným. Na konci 17. století a během první poloviny 18. století začalo opevnění chátrat, hradby se rozpadaly a příkop zanášel. V roce 1755 byla Jihlava jako pevnost formálně zrušena. Na konci 18. století započaly likvidační práce. Bourány zemní náspy, zavezen příkop u bran, taktéž samotné brány a jejich předbraní. Ve druhé polovině 19. století v souvislosti s výstavbou některých komunikací byly na několika místech prolomeny hradby. V dalším století ubourány celé úseky hradeb. Tomu co nakonec zbylo se začalo věnovat pozornost až v roce 1950, tehdy byla Jihlava prohlášena za památkovou rezervaci. Do dnešní doby se dochovala zhruba 2/3 hradeb, nejvíce jižní polovina a pak část mezi Palackého a Husovou ulicí. V této časti se také nachází parkově upravený veřejnosti přístupný parkán. V menší míře v ulici Věžní je to hradební příkop a jen ve zbytcích vnější val. V Divadelní uličce můžeme vidět malebnou baštu vnitřně přestavěnou na obytný dům. Z pěti bran se dochovala jediná brána Matky Boží. Na hradebním úseku mezi ulicemi Benešova a Husova byl do jedné ze zbytků věže v hradebním pásu vložena železná konstrukce nepřevyšující výšku hradby, slouží jako malá volně přístupná rozhledna.

Lesní divadlo se nachází na jihozápadním úpatí pískovcového ostrohu jen 0,5 km jižně od Sloupu.S jeho výstavbou se započalo v roce 1920 a již v létě 1921 bylo slavnostně otevřeno. Vzniklo podle návrhu malíře Ringela. Divadlo využilo členitý pískovcový skalní masiv, severní strana jeviště byla ukončena 3,5 m vysokou válcovou věží, která byla spojena se skalním masivem pomocí kamenné zdi s gotickou branou. Kromě toho se zde nacházely ještě dřevěné stavby, vzájemně propojené průchody vytesanými ve skále. V příkopu pod jevištěm se nacházelo orchestřiště a na protějším svahu pak hlediště pro cca 1600 osob. Konaly se zde vystoupení nejen místních ochotnických a pěveckých spolků, ale i dalších amatérských a profesionálních souborů. Divadelní představení se zde udržela i po druhé světové válce a to až do roku 1960, kdy zájem o lesní divadlo upadl a to i přesto že bylo jen dva roky předtím rozsáhle upravováno. Zařízení postupně chátralo a v roce 2000 byla zbořena i kamenná věž s bránou. Naštěstí v roce 2004 došlo k obnovení divadla, skalní tunely byly vyčištěny a v roce 2005 postavena i kamenná zeď s bránou a věží. V sezoně je tak divadlo opět v provozu.