Židovský hřbitov menší velikosti se nachází asi 800 m jihovýchodním směrem od centra obce Studený za menším lesíkem. Od silnice Studený – Dunice vede k tomuto lesíku polní cesta. Po cca 200 m je potřeba odbočit vpravo k lesíku a obejít ho po jeho okraji zleva. Na jeho zadním okraji se pak nechází tento menší skrytý hřbitov založený údajně roku 1700. V areálu o cca 910 m2 se dochovalo jen přibližně 60 náhrobků pocházajících od 18. století do roku 1927. Hřbitov ohrazuje jen menší kamenná zídka, z bývalé márnice se dochovaly též jen základy. Hřbitov je volně přístupný.

Kousek od Holan se nachází stavba spojována s tvrzí ze 14. – 15. století. V písemných pramenech z roku 1388 lze najít Hrdoně z Jiljova nebo z roku 1454 jistého Hanuše z Jiljova a další. Pravděpodobně však jsou to majitelé jiné tvrze nacházající se někde na Mělnicku. Podle archeologického průzku zde tvrz nikdy nestála. Jde tak o romanticky upravenou zříceninu, kterou nechal upravit ve 20. letech 19. století rod Kouniců. Najdete dnes zde kruhový val, příkop a pískovcový sloup se skalní místností. Tipy na výlet Navštívit můžete barokní zámek Stvolínky, zříceninu hradu Nový Berštejn, zříceninu hradu Jestřebí, zříceninu Chudý hrádek nebo zříceninu hradu Vítkovec. V Kravařích najdete expozici lidového bydlení.  Ubytovat se můžete v Jestřebí.  

Uzavřené židovské město (ghetto) vzniklo až po roce 1727. Bylo odděleno dvěma branami, třetí vznikla po roce 1823 a několika řetězy. Stálo zde asi 100 domů rozdělených na 138 jednotek. Jejich vzhled poznamenaly četné požáry, asi ten nejhorší byl 1.5.1823, kdy shořely dvě třetiny obce. Vývoj a deportace Židů způsobil další chátrání a likvidaci domů, zejména postupná asanace po roce 1945 v oblasti ulice Traplova a U Templu. Bývalé ghetto je dnes památkově chráněno jako výjimečný urbanistický celek. Tato unikátní památka je každoročně během léta propagována festivalem Boskovice - Festival pro židovskou čtvrť. Níže je uveden výběr památek z ghetta dle informačního plánku: Židovská brána – Dnes jediná existující brána do bývalého ghetta. Byla dokončena 25.8.1753, opatřena vraty, která se na noc uzavírala. Od roku 1926 usilovali Židé o její zbourání, ale nedostali povolení. Plačkova 5 (obytný dům) – Po požáru roku 1823 byl obnoven Salomonem Beamtem. Nová fasáda napodobuje empírový styl. Kokový hák je zbytekm držáku firemního štítu obuvnické firmy. Plačkova 25 (obytný dům) – V minulosti tvořil jednotu s domem č. 27. Patří k nejstarším v ghettu. Jeho sklep je renesanční, nadzemní část barokní. Byl obnoven rovněž  po požáru roku 1823. Koncem 19. století se sem přístěhoval rituální řezník Fleischmann s rodinou. Jejich dcera Rosa odešla do Vídně, kde se stala novinářkou. Tam se seznámila s Jiřím Dimitrovem, vedoucím bulharského dělnického hnutí. Po známém lipském procesu, na němž byl Dimitrov osvobozen z obvinění ze zapálení říšského sněmu, se Rosa za Dimitrova provdala a žili v Sovětském svazu. Syn Bernard Fleischmann bojoval jako dělostřelec ve Svobodově armádě. Plačkova 6 (obytný dům) – Do roku 1823 byl jen přízemní. Po požáru byl přestavěn na jednopatrový. Roku 1855 jej vlastnil bohatý podnikatel Nathan Löw. Vnitřní dispozice byla narušena přestavbou roku 1980. Velká proluka západně od domu byla způsobena počátkem května 1945, kdy zde vybuchující munice zničila tři domy. Plačkova 35 (obytný dům) – Řadový jedopatrový dům byl vystavěn po požáru roku 1823. V roce 1885 bylo zbudováno představné schodiště do 1. poschodí. Plačkova 12 (obytný dům) – Jeden z nejmalebnějších domů v ghettu byl jako několik jiných domů obnoven po požáru roku 1823. Má nepravidelný půdorys s půlkruhovým přístavkem ve tvaru apsidy. Do Plačkovy ulice směřuje pavlač nesená rizality. Na ostění vchodových dveří se nachází mezuza. Plačkova 45 (Rabínský dům) – Původně křesťanský grunt, který roku 1727 koupil židovský rychtář Donát. Za blíže neznámých skutečností přešel do majetku vrchnosti, která zde zřídila „hospodu knížecí“. Koncem 18. století zde bylo zřízeno sídlo židovské normální školy a roku 1851 dům koupila od vrchnosti židovská obce jako sídlo rabinátu a rabínův byt. Židovské masné krámy – Na tomto místě stála až do požáru roku 1823 židovská „strážnice“, tj. sídlo obecního strážníka. Po požáru byl zde zahlouben napůl v zemi masný krám a vedle něho hasičské skladiště. Roku 1854 byly tyto objekty přestavěny na pět „kvelbů“ masných krámů. Touto stavbou vyřešili Židé definitivně terénní nerovnost na náměstí „U Vážné studny“. Zároveň bylo využito přirozeného chlazení obchodů prostřednictvím zahloubení do svahu. Na střeše krámů bylo oblíbené dětské hřiště. Masné krámy zanikly v roce 1914 a byly využity na prodejní a skladové prostory. U Vážné studny 7 (obytný dům) – Řadový patrový dům byl přestavěn po roce 1823. V letech 1808-1860 zde byla Ungarova výrobna likérů s hospodou „na císařské“. Roku 1920 v prvním patře učebna 1. třídy české obecné školy. V domě bývala „suka“ což je dočasný stánek, kde přebývají Židé během svátku „sukot“. Odstraněna byla po roce 1950. U Vážné studny 5 (obytný dům) – Stavba pochází z době těsně před rokem 1850. V přízemí býval obchod, za druhé světové války zde sídlil řezník. Valenova 3 (bývalá továrna) – Asi roku 1880 zde zbudoval Moritz Saxl továrnu pro výrobu plechových a dřevěných krabiček. Po roce 1918 zde bylo sídlo Okresní péče o mládež, později mateřská škola, pak výrobna konfekce. Nyní zde má sídlo pobočka Okresního archivu. Valenova 14 (obytný dům) – Je posledním domem ghetta jižním směrem, obnovený po roce 1823. Po výstavbě křesťanských domů v „židovských zahradách“ zde býval upevněn hraniční řetěz. Na půdě se nachází „suka“, jediná dnes zachovaná v Boskovicích. U Vážné studny 9 (obytný dům) – V domě byla odedávna židovská hospoda. V dnešní podobě vybudován roku 1887 jako restaurace u Deutschů. Zde bývalo středisko židovského společenského života, kasino a v prvním poschodí taneční a divadelní sál. Bílkova 7 (bývalý obecní dům a škola) – Dům tvořil jednotu s židovským špitálem (Joštova 10), který se připomíná už roku 1752. Obecní dům je zde doložen roku 1824, po adaptaci roku 1849 zde bylo okresní hejtmanství a to až do roku 1855. Poté židovský úřad a židovská neměcká škola. Po roce 1920 česká národní škola a městská knihovna. Bílkova 13 (obytný dům) – Jeko jeden z mála domů byl uchráněn požáru v roce 1823. V roce 1855 patřil Nathanu Hellerovi, který zde provozoval hospodu. Roku 1880 zde byla zřízena filiálka konfekční továrny M a J Mandel. Dříve byl dům stavebně spojen s domem č. 11 U koupadel (bývalé židovské lázně ) – Existence židovských lázní je na tomto místě doložena k roku 1684. Původně přízemní lázně byly určeny jen ženám. Roku 1844 byly při přestavbě zvýšeny o jedno patro. Rituální lázeň (mikve) byla umístěna vlevo od vchodu, v nádvorních arkádách se nacházely očistné lázně. Bylo zde deset kabin s vanami. Lázně byly v provozu ještě po roce 1950. Kašna – Na parcele mužských lázní, které vyhořely roku 1823 byl v roce 1856 zbudován haltýř (nádrž) z kamení, cihel a dřeva jako zásobárna vody pro židovské lázně. Voda sem byla přiváděna potrubím od Vážné studny. Roku 1875 byla zbudována dodnes stojící kašna. Dříve byla kryta kovovou, drátem vypletenou stříškou, ve které byl otvor pro čerpání vody. U koupadel 6 (tovární budova) – Už počátkem 19. století vlastnila tento dům rodina Baschova, která zde provozovala obchod s obilím a sladem. Později byl přestavěn pro potřeby konfekční továrny rodiny Brüllovy. Synagoga minor – Už v 16. století existovala v řadovém domě č. 7 v prvním patře nejstarší boskovická synagoga minor. V přízemí byla pak náboženská škola. Koncem 17. století se síň s Tórou přestěhovala do přízemí, naopak škola do prvního patra. Celý dům včetně sálu synagógy minor sloužil jako tzv. studijní dům, proslavený zejména ješivou. Vyučoval zde mimo jiné Šamuel ha-levi Kolin, zvaný Machcít ha-šekel podle svého spisu. Tento dům kdysi souvisel s nárožním domem č. 5, v němž podle tradice byla nejstarších dobách úřadovn obce a snad i rabínův byt. Oba domy i jako další v okolí ulice Traplovy byly v druhé polovině 20. století asanovány a neadekvátně nahrazeny novostavbami. Zanikla tak i Löw Beerova synagoga (dříve Traplova 12). Zborovská 11 (dům „na císařské“) – Starobylý patricijský dům byl jen lehce poškozen požárem v roce 1823. Roku 1855 jej koupil Herrmann Ungar a přestavěl ho v empírovým stylu. Roku 1860 sem přenesl výrobu a výčep likérů, k nimž měl císařské oprávnění. Zborovská 5 (obytný dům) – Postavil jej roku 1709 Jakub Donát, nájemce knížecí palírny. V interiéru je zachována stará dispozice, i když byl dům v roce 1823 poničen požárem. Ve sklepě byla roku 1994 objevena rituální lázeň (mikve), která je ale nepřístupná.

Krnovská synagoga je jedna z mála synagog na Moravě, která je přístupná turistům. Můžeme tuto výjimečnou stavbu navštívit v Krnově, v Moravskoslezském kraji, na Soukenické a Barvířské ulice. V Krnově, na rozdíl od tradičních židovských obcí, neexistovala synagoga středověkého původu. Nezachovaly se žádné doklady o místech náboženských obřadů v minulých stoletích, šlo však pravděpodobně o soukromé prostory. O stavbě vlastní synagogy bylo rozhodnuto v roce 1870. Budova byla postavena roku 1871 stavitelem Ernestem Latzelem, který v Krnově realizoval i řadu jiných významných veřejných staveb. Celkové náklady na výstavbu chrámu dosáhly 26 tisíc zlatých, z toho částečně přispěl i sám císař František Josef. V roce 1898 instalovala místní firma Rieger v synagoze varhany. Po obsazení Krnova německou armádou v  roku 1938 přestal objekt sloužit k bohoslužbám. Avšak jako jedna z mála synagog v regionu byla uchráněna před zničením v době nacistické okupace. Člen krnovské městské rady Franz Irblich prosadil v době německé okupace přeměnu synagogy v tržnici, tím byla uchována pro budoucí generace. Svitky Tóry a kultovní předměty byly zachráněny. Po válce sloužila budova jako státní archiv. Po povodni v roce 1997, která poškodila archivní materiály, a rovněž samotný objekt, byla synagoga vyklizena. Dnes podporuje Židovská obec Olomouc využití budovy pro kulturní účely. Na podzim roku 2003 se do synagogy začal pomalu vracet duchovní a kulturní život v podobě písní a tanců v tradičním židovském duchu. Krnovská synagoga společně s krnovským židovským hřbitovem připomíná historii židovské obce na území města. Vnějším výrazem se chrám podobá spíše kostelům než starým synagogám z období před zrovnoprávněním Židů. Synagoga byla postavena v novorománském slohu, s interiéry v maurském stylu, inspirovaném stavbami sefardských Židů. Jedná se hlavně o dřevěný vyřezávaný kazetový strop  a loubí ženských galerií (ochozů, balkonů) v úrovni prvního patra nad hlavním sálem. Galerie jsou neseny litinovými sloupy, na kterých byly umístěny plynové lampy. Přízemí sálu bylo vyhrazeno mužům. Budova je 17 metrů široká a 24 metrů dlouhá. Dvě věže čtvercového půdorysu 5x5 metrů jsou přibližně 22 metrů vysoké. Severovýchodní věž synagogy nabízí nádherný výhled na střed města. Přístupná je skrze jihovýchodní věž točitým dřevěným schodištěm. Objekt má tři vchody – hlavní vchod z jihozápadního rohu z Barvířské ulice, boční vchod do věže v jihovýchodním rohu také z Barvířské ulice, a zadní vchod ze zahrady na západní straně. Přes zádveří u bočního vchodu v jihovýchodní věži se vchází do centrálního sálu synagogy. Venkovní dveře v přízemí, vedoucí do Soukenické ulice, jsou pouze dekorativním prvkem fasády, za nímž se nachází zdivo. V těchto místech uvnitř sálu visel aron ha-kodeš, dřevěná skříň se svitky Tóry. Na půdě je uložena kamenná deska, do níž je hebrejsky vytesáno deset přikázání.  Desatero, důkaz víry v Boha, bylo až do roku 1938 umístěno na venkovním střešním soklu mezi věžemi, směrem do Soukenické ulice. Zadní západní část synagogy zahrnuje přízemní chodbu, navazující na hlavní vchod a dvojramenné schodiště do prvního patra, na kterém se nacházejí prostory kdysi zasedací místnosti, později kanceláře archivu a vchod na galerie. V sále synagogy jsou dnes umístněné více než sto let staré lavice původně z olomoucké synagogy, odkud byly demontovány krátce před jejím vypálením v roce 1939. Mají se stát živým památníkem obětem šoa z Krnova a Bruntálu. Každé ze 49 míst v lavicích bylo symbolicky přiděleno jedné ze 49 vybraných obětí, které tak zosobňují vyvražděnou komunitu (ve skutečnosti bylo těchto obětí mnohem více).