Zříceniny kláštera Rosa coeli premonstrátek v Dolních Kounicích se nacházejí nedaleko centra města, z něhož ke klášteru vede turistické značení. Zřícenina kláštera je přístupná v otevíracích hodinách. Klášter premonstrátek Rosa coeli (Nebeská růže) v Dolních Kounicích založil kajícník Vilém z Kounic roku 1181. Nápomocen mu v tom byl opat Gotšalk z premonstrátského kláštera v Želivi. V roce 1183 se v provizorních budovách usídlili sestry z louňovického kláštera a jejich představeným se po Petrovi z téhož kláštera stal Vilémův příbuzný Eberhard. Někdy krátce před rokem 1276 nechal klášter vyhotovit falešnou zakládací listinu kláštera s mylným datem 1173. V létě roku 1185 musely sestry z kláštera prchnout na Bítov před plenícím českým vojskem. Klášter byl spolu s kostelem jediným nepostiženým stavením. Ve 20. letech 13. století klášterem otřásla aféra, olomoucký biskup Robert byl obviněn ze dvou vražd a smilnění se dvěmi dolnokounickými jeptiškami. Biskup Robert však dokázal obvinění vyvrátit. Od roku 1284 klášter spadal pod krále. V první polovině 14. století byl klášter natolik silný, že pro svou obranu nechal na kopci nad klášterními budovami zbudovat pevný hrad. Ve 14. století byl klášter též goticky přestavěn. V literatuře se traduje, že byl klášter roku 1423 vypálen husity, což dnes není zcela jisté. Konec klášterního života zapříčinil skandál, probošt kláštera Martin Göschl přestoupil po roce 1522 na luteránství a oženil se s jednou z jeptišek. Morálka ostatních členek konventu upadala a nakonec se všechny rozutekly. Panství kláštera se roku 1527 ujal český král Ferdinand I. a roku 1537 jej prodal Jiřímu Žabkovi z Limberka. Od té doby klášterní budovy sloužily hospodářským účelům. O znovuvzkříšení kláštera se pokusili strahovští premonstráti za podpory majitele panství Ferdinanda Dietrichsteina, kteří v letech 1699–1703 opravili klášterní budovy včetně kostela a vystavěli nově barokní budovu konventu. V roce dokončení oprav však Dolní Kounice zasáhl rozsáhlý požár, který zničil i opravený klášter. Poté byla opravena již jen barokní budova konventu, kde sídlil administrátor dosazovaný strahovským klášterem, a ostatní objekty včetně klášterního kostela chátraly. V roce 1808 klášterní areál strahovský opat postoupil Janu Křtiteli z Dietrichsteina. Za 1. republiky v areálu kláštera probíhaly restaurátorské a konzervační práce. V současné době je majitelem kláštera římskokatolické biskupství v Brně. Historické budovy užívá město Dolní Kounice, které objekt zpřístupnilo veřejnosti. Původní klášterní budovy z 12. století byly s největší pravděpodobností dřevěné, pouze kostel Panny Marie byl postaven z kamene v románském slohu. Ve 14. století došlo ke gotické přestavbě areálu. O přestavbě na přelomu 17. a 18. století již bylo psáno výše. Dnes zde návštěvník může shlédnout zříceniny klášterního kostela a kvadratury. Klášter je ještě dnes zčásti ohrazen kamennou zdí s bránou. M.K.

Vodní mlýn patří k největších zachovalým objektům svého druhu. V písemných pramenech z roku 1512 se objevuje mlynář slupského mlýna Jan. Stavebníkem mlýna byla patrně církevní vrchnost. V 17. století dochází k radikální přestavbě mlýna. Tehdy měl 9 moučných složení a jedno přenosné. Toto zařízení poháněla nejméně 4, snad 5 vodních kol. Ještě počátkem 20. století bylo mlecí zařízení poháněno 4 vodními koly a bylo postupně modernizováno bez stavebních úprav interiéru mlýnice. Vodní kola byla ve 20. letech nahrazena Kaplanovou turbinou, pro niž byl upraven splav a postaven přízemní objekt na levobřeží náhonu. Tím byl stavební vývoj mlýna ukončen. Roku 1957 byl jeho provoz definitivně ukončen a objekt byl využíván ke skladovacím účelům. V roce 1983 byl mlýn zpřístupněn veřejnosti. Mlýnská budova nese stopy složitého stavebního vývoje, jehož počátky je možno sledovat již od středověku. Dokladem je masivní zeď návodní stěny mlýna z nespárovaného lomového kamene, nestejná tloušťka obvodového zdiva obytné části a užití kamenných nárožních bloků. V období renesance došlo k zásadní přestavbě objektu v souvislosti se zvýšením produkce.Zmíněnému období patří řešení hlavního průčelí s arkádových schodištěm osazeným toskánskými sloupky, detaily střešních vikýřů, boční lichoběžníkové štíty a kamenná ostění půlkruhových okének pro hřídele vodních kol. Klasicistní období přineslo zhodnocení objektu, byla plackovými klenbami zaklenuta obytná část přízemí, přestavěno schodiště a rozděleny obytné místnosti patra. Půdorys budovy o rozměrech 47 x 12 m zabýrá ze dvou třetin mlýnice, zbytek tvoří obytná část. Původní strojní zařízení se až na výjimky nedochovalo. Po rozhodnutí využít objekt k expozici historie mlynářství  bylo nutno doplnit technologické zařízení. K tomu byly využity přenesené technologické celky z jiných mlýnů. Zařízení tak pochází ze Zábrdí u Prachatic, Drozdovic, Dalešic a dalším zařízení různých firem. Část složení je poháněno čtyřmi nově instalovanými vodními koly s dřevěnými převody. K pohonu válcového mlýna slouží elektromotor pohánějící transmisi.

Chmelařské Muzeum v Žatci je největší expozicí svého druhu na světě. Na ploše 4.000 m2 předestírá rozvoj tohoto odvětví od jeho prvopočátků v raném středověku až do dnešních dnů.  Vedle zajímavých sbírek se návštěvníci seznámí s vlastním objektem, který je technickou památkou a příkladem industriální účelové architektury z konce 19. století ve městě proslulém nejkvalitnějším chmelem na světě. Dozvíte se, proč se nejlepší chmel na světě sklízí právě na Žatecku a proč se musel již od středověku chránit před nekvalitními napodobeninami. To vše doplněno dobovými fotografiemi a písemnými doklady o pěstování chmele a o vaření piva. K vidění je i pozoruhodné nářadí, mechanizační prostředky a historické stroje.K prohlídce samozřejmě musí patřit i degustace piva vyrobeného ze žateckého chmele.   Stálá expozice Dějiny chmelařství v českých zemích od pravěku po současnost Kabinet chmelových známek.

Pamětní deska českého pedagoga Františka Bakuleho je umístěna na Vyšehradě, na budově Jedličkova ústavu, kde působil.