Městem neprotéká jen řeka Chrudimka, ale i vodní náhony napojené na řeku Chrudimku. Systém náhonů existoval zřejmě už v 15. století a napojeny na něj byly nejen mlýny, ale i stoupy, valchy, brusírny a vodárny. Od 15. století je doloženo 11 mlýnů, většina však zanikla ještě před druhou světovou válkou. Během 20. století byly některé části zavřeny do uzavřených profilů nebo zasypány (např. v úseku mezi ulicemi Koželužská-Čs. partyzánů a podél Lázeňské ulice). V letech 1997-2003 byla provedena rozsáhlá revitalizace jižní větve chrudimského náhonu, podél které vede naučná stezka se devíti zastaveními. Kromě náhonu místy i s původním charakterem zde můžeme nalézt ještě i několik staveb spojených s náhonem: Mlýn v Janderově (Šterbovský): existoval zřejmě již před husitskými válkami, první písemná zmínka je až z roku 1570. Za třicetileté války byl zničen takže nejpozději do roku 1633 musel být postaven znovu. V roce 1732 ho získal Antonín Ondřejn Jandera, po kterém má dodnes jméno. Svoji nynější podobu získal ve 20. letech 20. století. V roce 1934 byl jeho parní pohon změněn na elektrický. Mlýn Klobásov: se poprvé připomíná v roce 1446. Svoji funkci ztratil po požáru v roce 1928. Do války měl obytný charakter, pak zde byla krtáce výkrmna vepřů a následně sloužil jako zázemí pro blízký zimní stadion. Polívkův mlýn: byl přistavěn po husitských válkách k soukenické valše. V roce 1932 podlehla část objektu požáru, ale ještě v roce 1951 byl provozován Františkem Plecháčkem. Po zrušení mlýna zde existovalo okresní středisko přípravy zemědělských investic a posléze plemenářský podnik. V roce 2003 byl objekt přestavěn na komerční účely. V roce 2001 zde bylo nainstalováno vodní kolo jako připomínka, že objekt byl kdysi vodním mlýnem. Kromě mlýnů najdeme na trase i bývalou vodárnu (U Vodárny 111). Dnešní novogotická stavba nahradila v roce 1670 původní středověkou vodárnu stojící v ulici Soukenická. Nová vodárna vytlačovala vodu do vodárenské věže na Puši. Z ní pak byly zásobovány dvě kašny ve vnitřním městě a kapucínský klášter. Barokní objekt byl v roce 1852 přestavěn do dnešní novogotické podoby. Nachází se tu replika původního vodního kola na spodní vodu.

Zříceniny hrádku Křikava, které dnes již pokrývá lesní porost, nalezneme na skalnatém návrší nad rybníkem u obce Černívsko, kousek od Blatné. Krátká historie hradu Do psané historie vstoupil hrad roku 1357, kdy se zde připomínají rytíři z Donrštejna (z Křikavy), z nichž Hugo byl hofmistr císařovny Blanky, a Jindřich byl roku 1425 upálen husity v Obořišti. V průběhu 15. století, zřejmě v průběhu husitských válek, hrad zanikl. Dispozice hradu Jednodílný hrad měl v podstatě protáhle lichoběžný obrys a obíhal jej hluboký příkop. Dominantou hradu byla na nádvoří stojící čtyřhranná obytná věž. Palác složitějšího půdorysu se přikládal k jedné užší straně dispozice, další menší stavba se nacházela v protilehlém nároží. Vstup umožňovala brána prolomená v hradbě. Z Hrádku se dochovaly zříceniny hranolové věže (východní a západní část) a několik málo zdí do výšky cca. 2m. Hrad Křikava byl typickou ukázkou oblíbené Dodonové dispozice, které se rozvíjely ve 14. století. Vydáte-li se také do Blatné, nemůžete opomenout navštívit vodní renesanční zámek Blatná. Přímo v Blatné se můžete také ubytovat.

Kromě dnešního názvu se dříve obec nazývala Lyzolay, Lischolay či Lissolage. Název vznikl patrně jako pojmenování pro místo, kde láli lisové, tj. kde štěkaly lišky. Obec se poprvé písemně připomíná k roku 1227. Na přelomu 14. a 15. století tu stály jen zhruba 4 chalupy a tři dvory. Vysazování vinic Karlem IV. do těchto končin nezasáhlo a tak vinařství do obce přichází poměrně pozdě až v 16. století. I tak se zdejší vinice netěšily dobré pověsti, s oblibou se v nich skrývali pašeráci a pytláci. Po bělohorské bitvě tu tábořila část vítězného vojska, v roce 1631 saská armáda a v následujích letech pak střídavě císařská armáda a Švédové. Po třicetileté válce obec téměř neexistovala. Písemnost z roku 1654 uvádí 6 pustých hospodářství a téměř všechny vinice byly zničeny. Ze všech těchto pohrom se na konec osada vzpamatovala a i když dlouho zůstávala malou vesnicí, přesto se pomalu rozrůstala. Po druhé světové válce začala nesmělá výstavba rodinných domků. Část Lysolají byla připojena k Praze již v roce 1960, celé pak k 1.1.1968. Dnes je MČ Praha – Lysolaje součástí správního obvodu Praha 6

Bájná hora Radhošť byla od nepaměti místem, kde se shromažďovali lidé k různým slavnostem. První úvahy o stavbě kaple se objevily už v roce 1862. Sbírka na podporu této stavby byla úspěšná a tak v září roku 1898 byla nově postavená kaple vysvěcena. Zpočátku měla podobu kamenné stavby s bílou omítkou a kupoli v byzantském stylu. Dřevěná zvonice byla přistavena v letech 1924-26 při její celkové opravě. Tehdy byla také celá kaple obložena šindelem jako ochrana proti extrémním klimatickým podmínkám. V roce 1930 bylo vedle kaple umístěno bronzové sousoší sv. Cyrila a Metoděje od sochaře Albína Poláška. V roce 2000 zorganizovala Matice Radhošťská sbírku na záchranu rozpodající se zvonice a zajistila její generální opravu. Nová zvonice se od té původní nijak neliší a tak řemeslníci museli předvést stejný um jako jejich předchůdci.