Území bylo chráněným přírodním výtvorem vyhlášeno v roce 1964. Má rozlohu 25,35 ha a rozkládá se na katastru Liboc. Divoká Šárka patří mezi nejkrásnější, nejznámější a také nejnavštěvovanější přírodní lokality v Praze. Masív je tvořen buližníkovými skálami s hlubokými údolími. Vyskytuje se zde řada vzácných živočišných a rostlinných druhů. Územím protéká Šárecký potok, který ústí do vodní nádrže Džbán. V počátcích českého státu zde bylo významné hradiště ovládající značné území.Tradiční cíl vycházek Pražanů, jedno z nejhezčích a nejromantičtějších míst na pražském území. Jméno tohoto skalnatého údolí, protékaného Šáreckým potokem, je spojeno s romantickými pověstmi o Šárce, která během dívčí války z příkazu své velitelky Vlasty vlákala do pasti zamilovaného Ctirada a vydala jej tak na smrt. Podle jiné pověsti prý vedl přes soutěsku Džbánu dřevěný most, po kterém každý večer jezdila za Přemyslem do Stadic kněžna Libuše. Eduard Štorch sem zase umístil část děje svých knížek pro děti Osada Havranů a Lovci Mamutů, zasazené do dávného pravěku. Především je však Divoká Šárka přírodní rezervací o rozloze 25,34 ha vyhlášenou v roce 1964. Na zdejších výslunných stráních se dochovala teplomilná vegetace skalních stepí. Roste tu například koniklec luční načernalý, kavyl Ivanův, tařice skalní. Území se rozděluje na dvě části a každé má svoje výstižné pojmenování. Pokud vstoupíme do Šárky směrem od západu, vejdeme nejdřív do části nazývané Divoká Šárka. Tato část má podobu úzké skalnaté rokle, sevřené strmými stěnami, vymodelovanými z buližníků. Pozoruhodné je již vstupní soutěska Džbán, kterou začal hloubit dnešní Šárecký potok již v době třetihor v měkkých horninách svrchní křídy. Když se pak dostal na úroveň níže položeného velmi tvrdého buližníkového podloží, nemohl už směr svého toku měnit a dále se do něj zařezával. Až vyhloubil dnešní kaňonovité údolí. Velmi malebná partie je Dívčí skok. Právě odtud prý skočila do hlubin výčitkami pronásledovaná Šárka. Dívčí skok je vynikajícím výhledovým místem, nikoliv ale jediným. Naproti tomu druhá východní část území se nazývá jako Tichá Šárka. Toto pojmenování je výstižné, od Jenerálky se údolí rozšiřuje, je prostornější a přehlednější, mnoho strání je povlovnějších a zalesněných. Dominantou už nejsou jen ojedinělé skalní útvary, ale vyvýšenina s kostelíkem sv. Matěje. V celém údolí se setkáme s řadou bývalých mlýnů a usedlostí. Ještě počátkem 20. století zde vedla jen úzká polní cesta.  

Židovský hřbitov za obcí Kovářov má velikost 2.090 m2. Založen byl v první polovině 19. století. Hřbitov je zaplněn jen z jedné čtvrtiny, na které je umístěno 120 náhrobních kamenů. Židovský hřbitov se nachází severně od obce Kovářov. Z obce je potřeba se vydat směrem na Radvánov. Za rybníkem Prostřední je potřeba se vydat vpravo po cestě směrem do lesíka. Po cca 100 m dojdeme ke hřbitovu.

Kdy přesně vznikl středověký vodovod s vodárenskou věží dnes není zatím známo, doložený je poprvé v 16. století. V nejvyšším patře se nacházel vodojem opatřený přítokovým, odtokovým a přepadovým potrubím, voda sem byla čerpána z potoka Pšovky. Provoz vodárenské věže byl ukončen v roce 1882 přesunutím do Pražské brány, která stojí o něco výše. Vodárenská věž je čtverhranná stavba, vysoká 20 m bez výraznějších architektonických prvků.

Anežský klášter na Františku je všeobecně označován za první gotickou stavbu v celých Čechách. Založil jej Václav I. v letech 1233 - 34 z podnětu jeho sestry Anežky pro řád klarisek. Anežka uvedla řád do Čech a stala se jeho první abatyší. Více o historii kláštera zde. Od roku 1963 je v klášteře expoziční prostor Národní galerie. Ta zde od listopadu roku 2000 prezentuje nově koncipovanou expozici středověkého a raně renesančního umění.  Součástí kláštera je i hudební sál pro konání komorních koncertů. Popis expozice První část expozice v patře sleduje vývoj českého umění od deskových obrazů a sochařství poloviny 14. století (Mistr Vyšebrodského oltáře, Mistr Michelské madony) přes "měkký" sloh Mistra Theodorika k obrazům Mistra Třeboňského oltáře a dílům krásnéhoslohu (Madona svatovítská, Sv. Petr ze Slivice, Varianta Krumlovské madony). Zatímco ve 14. století a v období kolem roku 1400 patřily Čechy a Praha k významným centrům evropského uměleckého dění, v 15. století naopak umělecké podněty spíše přijímaly (Mistr Svatojiřského oltáře, Mistr Puchnerovy archy, Mistr Litoměřického oltáře). Česká a moravská díla z 15. a počátku 16. století jsou v expozici nově konfrontována s tvorbou ostatních středoevropských oblastí, s nimiž Čechy v té době spojovaly těsné kulturní kontakty. Obraz Madony s dítětem od Mistra IW tak vede dialog s dílem stejného námětu od saského umělce Lucase Cranacha st. Významný Mistr žebráckého Oplakávání je zastoupen svým stěžejním dílem dokládajícím vysokou úroveň řezbářství v oblasti jižních Čech, zatímco vliv tzv. podunajské školy (v expozici např. obraz Albrechta Altdorfera) se odráží v tvorbě Mistra IP.