Hrad Točník patří sice mezi nejmladší české hrady, ale svou rozlohou je jeden z největších. Leží v okrese Beroun, kousek od Hořovic. Nechal ho postavit český král Václav IV. před rokem 1398. Po stopách Václava IV. Václav IV. si tento kraj velmi oblíbil, trávil tu mnoho času a nejdříve využíval pro svou potřebu blízký hrad Žebrák. Když ovšem Žebrák vyhořel rozhodl se král pro výstavbu Točníku. Tím nechal vzniknout v Čechách nejmajestátnější a dodnes nejzachovalejší souhradí. Točník byl nejen bezpečnějším, ale i důstojnějším královským sídlem a tvoří přechodový článek mezi českou hradní a zámeckou architekturou. Jméno prý dostal podle toho, že se příchozí musel otočit třikrát kolem hory, než se dostal k bráně. Točník se ovšem těšil pozornosti jen za života Václava IV. Jeho nástupce král Zikmund Lucemburský ani další zástavní páni neměli o hrad zájem. Spíše se starali o zisky z panství. Po renesančních úpravách, provedených pány z Vartemberka a pány z Lobkovic, se stal roku 1594 téměř na tři století majetkem české komory. Hrad tím ztratil význam jako správního centra a postupně chátral, nadále byl udržován pouze bývalý královský palác, jehož reprezentační sál byl v 18. století barokně upraven na poutní kapli sv. Bartoloměje. A tak kdysi reprezentační královské sídlo sloužilo za třicetileté války jako vězení pro těžké zločince a útočiště chudiny před útrapami války. Poslední šlechtický majitel Josef Colloredo-Mannsfeld vlastnil hrad do roku 1923, kdy ho daroval hrad ve dvacátých letech Klubu českých turistů. Točník začal být postupně rekonstruován a zachráněn tak od úplného zničení. Kulturní život a středověký jeřáb Dnes žije hrad nebývale rušným životem. Pořádají se tu různé kulturní akce, z hradního ochozu je rozhled směrem na Křivoklátsko. Prohlédnout lze královský palác s dobovým nábytkem, Velký palác se sgrafitovou výzdobou, západní bránu s heraldickými znaky a východní bránu s mohutným mostem přes příkop, kde jsou chováni medvědi. Probíhá zde historický experiment pod patronací ČAV a Národního technického muzea. Na vnější fasádě Královského paláce byla instalována replika středověkého šlapacího jeřábu. V současné době slouží k vyzdvižení natesaných trámů a břemen pod střechu paláce (oprava krovu Královského paláce). Ubytování naleznete například v nedalekých Hořovicích, kde stojí za návštěvu i barokně-klasicistní zámek.

Krátká historie hradu Hrad byl založen již v prvé polovině 13. století. První písemná zmínka je z roku 1316, kdy je majetkem Bendy z Volfštejna. Hrad neměl příliš dlouhého trvání, v druhé polovině 15. století je již opuštěn a postupně chátrá. Podoba hradu Hrad oválného půdorysu ležel za mohutným příkopem. V jeho čele byl volně stojící konický plochostropý bergfrit. Do věže se vcházelo v patře, dodnes dochovaným pozdně romáským portálem. V zadní nejvíce chráněné části se nacházel palác, dosahující výše dvou pater. I palác měl mírně konické stěny. V nádvoří se pak nacházely ještě další dvě stavby, čtverhranný věžovitý plochostropý objekt a dvouprostorová budova. Hrad dnes Do dnešní doby se z hradu, o který se stará spolek nadšenců, nejvíce zachoval bergfrit. Dále pak zbytky obvodových stěn paláce a věžovité stavby. Z dvouprostorové budovy se zachoval jen terénní náznak. Tipy na výlet Na výlet se můžete vydat na zříceninu hradu Krasíkov, na rozhlednu Bohušův vrch u Plané, na zříceninu kostela sv. Jana, nebo na zámek Svojšín. Za návštěvu stojí i město Stříbro. Ubytování si jistě vyberete přímo ve Stříbře.

V obci Tupadly na Mělnicku se nachází pozoruhodná stavba, jež byla stavěna před více než 150 lety s velikášským záměrem. Majitel zdejšího, libochovického panství, byl Antonín Veith (1793 – 1853). Osvícený člověk, donátor škol, zakladatel knihoven a milovník věd a umění.  Jeho snem bylo vybudování velkolepého Slavína se sochami těch nejvýznamnějších osobností české historie. Tento zámeček či chrám měl být postaven v orientálním slohu s maurskými prvky. S výstavbou bylo započato roku 1840 podle plánů mnichovského mistra Ludwiga von Schwanthalera. Postupně měl vzniknout objekt se čtyřmi věžičkami a 24 sochami. Finanční potíže i skon Veitha způsobily, že projekt dokončen nebyl.  Věž byla dokončena jediná a osm již zhotovených soch (mj. Libuše, Přemysl Otakar II., Svatý Václav, Jiří z Poděbrad) bylo na základě poslední vůle darováno Národnímu muzeu, kde jsou dodnes. Po stavebních úpravách začala v roce 1873 osmiboká hranolová věž sloužit jako turistická rozhledna. V 80. letech 19. století Veithův syn Antonín panství prodal a během dalších desetiletí změnil objekt několikrát majitele. Rozhledna byla pro svůj nevšední výhled z výšky 30 metrů hojně navštěvována až do 2. světové války. Po ní připadla Výzkumnému ústavu půdy, který turistické návštěvy zakázal. Z tohoto hlediska nenastala změna ani po roce 1989, kdy byl objekt zprivatizován. Výjimkou byly Dny evropského dědictví, během nichž byl areál Slavína ve dnech 18. – 19. září 2004 zpřístupněn.  V současnosti souží objekt jako meditační centrum Samadhi a snad je v plánu jeho rekonstrukce a zpřístupnění.

Kříž u kostela Všech svatých v Praze 22, Uhříněvsi.