Muzeum Bedřicha Hrozného v Lysé nad Labem je jedno z muzeí patřící pod Polabské muzeum v Poděbradech. Jeho počátky nás zavedou do roku 1893, kdy členové spolku Čtenářská jednota ustavili v rámci svých aktivit muzejní odbor. O rok později se muzejní odbor od Čtenářské jednoty oddělil a vzniklo tak samostatné muzeum. Vůdčí postavou byl ředitel školy František Otruba a základem sbírek se staly předměty vystavované během Národopisné výstavy v Praze.Roku 1912 se název muzea změnil na Městské muzeum v Lysé nad Labem a nové výstavní prostory vznikly v budově Městského úřadu - ve staré radnici. Zásadním mezníkem v muzejní práci se stal rok 1952, kdy byly všechny sbírky přeneseny do historické barokní budovy z r. 1752 (z doby Swett-Sporcků), kde muzeum sídlí a spravuje své sbírky dodnes. V šedesátých letech se stává pobočkou Polabského muzea se sídlem v Poděbradech, od roku 1951 nese čestný název Muzeum Bedřicha Hrozného.Jak z názvu plyne muzeum v Lysé nad Labem připomíná a představuje život a dílo zdejšího rodáka předního světového orientalisty, který rozluštil chetitský jazyk. Stálá expozice Staré orientální kultury v životě a díle B. Hrozného. Muzeum Bedřicha Hrozného v Lysé nad Labem patří pd správu Polabské muzeum v Poděbradech.

Kostel sv. Jiljí - Ruda, okres Ždár nad Sázavou.

Hrad Rabí leží na horním toku řeky Otavy v Bavorovské vrchovině v nadmořské výšce kolem 480 m asi 10 km severovýchodně od města Sušice v těsném sousedství stejnojmenné obce. Je jednou z nejrozsáhlejších a nejlépe opevněných zřícenin nejen v našich zemích, ale i ve střední Evropě. V dobách své největší slávy měl rozlohu kolem 10.000 metrů čtverečních. Jeho hlavní hradní věž byla po karlštejnské druhá největší v Čechách. Historie hradu Jádro hradu vzniklo patrně na počátku 13. století ve formě tvrze, která měla sloužit na ochranu obchodní stezky. O prvních majitelích hradu neexistují žádné písemné zmínky. Jeho zakladateli byl pravděpodobně některý šlechtický rod z Bavorska. V literatuře se úvádí rody Bogenů a Wittelsbachů. Důvod proč založili Rabí práve příslušníci bavorského rodu je prozaický. Toto území ve 13. století Bavorsku totiž patřilo. Až koncem 13. století se toto území pravděpodobně stalo opět součástí českého státu. Usuzuje se, že v té době hrad získali páni z Velhartic. Prvními písemně doloženými majiteli byli Švihovští z Rýzmberka. Tento rod vlastnil Rabí skoro 200 let, během nichž byl hrad postupně řadou úprav a přestaveb vybudován do své konečné podoby a díky svému systému opevnění a dělovým baštám patřil k nejpevnějším v Čechách. Byla také postavena hradní kaple. V roce 1407 získal rábské panství Jan z Rýzmberka, jenž byl znám jako odpůrce husitů. Proto také husitská vojska hrad dvakrát obléhala a dobyla. Bylo to v letech 1420 a 1421. Při druhém obležení zde Jan Žižka přišel o druhé oko. Začátkem 16. století dosáhl hrad svého největšího významu. Jeho majitelem byl nejvyšší královský sudí Půta Švihovský a Rabí se stalo místem mnoha politických jednání. Obec Rabí byla povýšena na město. Švihovští jej v polovině 16. století prodali. Od té doby hrad střídal majitele a chátral. Výnos Ferdinanda III. o boření hradů z roku 1655 se Rabí sice vyhnul, avšak za třicetileté války bylo vypleněno a hrad sloužil jako zdroj stavebního kamene. V osmdesátých letech 20. století prošel hrad rozsáhlou rekonstrukcí. Dispozice hradu Nejstarší částí hradu je 26 metrů vysoká obytně-obranná věž, tzv. donjon, z počátku 14. století, která je nyní upravena jako vyhlídková. Pod touto věží vzniklo v průběhu 14. století malé hradní nádvoří s hradní studnou. Zajímavou ukázkou středověkého stavitelství jsou rabské sklepy, které se dochovaly ve velmi dobrém stavu. K vidění jsou i dochované místnosti Břeňkova paláce v němž nalezneme model hradu ve třech vývojových etapách, erby šlechtických rodů - majitelů hradu - od 14. do počátku 20. století, expozici gotických a renesančních kamnových kachlů s replikou gotických kachlových kamen a expozici archeologických nálezů z přelomu 15. a 16. století. Rabí dnes Zcela nové pojetí prostor hradního příkopu Vás překvapí svou živostí, která doplňuje krásu monumentální hradní architektury. Život dodávají nejen včely, které máte možnost spatřit netradičním způsobem, ale také expozice včelařského náčiní, ale hlavně pak divadelní představení s akrobatickými vystoupeními, plnými oduševnělého a milého poučení. Přijeďte se i Vy podívat na největší včelu světa, letové produkce mírumilovných včelstev s možností zakoupit med a jiné včelí dobroty. Hradní konírna poskytuje prostor k pořádání společenských akcí, koncertů a svatebních obřadů. Dále nabízíme pronájem hradních prostor pro společenské i soukromé akce. Svatební obřady jsou pořádány v sobotu a jejich garantem je v případě klasického civilního obřadu Obecní úřad Rabí. Tipy na výlet Mnoho k vidění je v nedalekých Horažďovicích a jejich okolí. Najdete zde zříceninu hradu Prácheň, masné krámy, zámek, městské opevnění včetně Prachatické brány. Nedaleko Rabí najdete i zříceninu hradu Budětice. Rosenauerův mlýn najdete u Velké Hydčice. Ubytovat se můžete v Horažďovicích.  

Vchynicko-tetovský kanál měl za úkol dopravit těžené dřevo v této oblasti Šumavy do řeky Otavy. Tento kanál vyprojektoval stejně jako Schwarzenberský plavební kanál ing. Josef Rosenauer. S výstavbou bylo započato v polovině roku 1799. Kanál obcházel nesplavné koryto Vydry. Na jaře roku 1800 na stavbě pracovalo 203 tesařů, 108 zedníků a okolo 1000 nádeníků což mělo za následek dostatek pracovních příležitostí pro tento kraj. Na výstavbu kanálu následovaly i další práce aby byla zajištěna plavební cesta do Prahy. Znamenalo to proražení kamenných prahů v korytě řeky Křemelné, odstranění kamenů v Otavě a úpravě koryta Vltavy. Oficiální povolení k plavbě bylo uděleno 3.9.1801.Vlastní kanál dlouhý 17,8 km se sestával ze tří částí spojených kamennými skluzy a závěrečného skluzu do Křemelné. Začíná u hradlového mostu před obcí Modrava a končí trubním skluzem nedaleko obce Srní. Kanál překonává na celou svoji délku výškový rozdíl 243 m, spád má ale někde okolo 2-3 promile což umožňovalo rychlost plavení 4 km/hod. To byla bezpečná rychlost nejen pro kanál, ale i pro plavené dřevo. Dostatek vody pro plávku zajišťoval systém 8 nádržek nazývané také „Švele“, které byly budovány na horních tocích potoků. I když dokázaly akumulovat celkem 90.000 m3 vody plavilo se jen v průměru 30 dní v roce většinou v měsících dubna a května. Dnes se již vodní nádrže nevyužívají. Dřevo které se v kanelé plavilo mělo délku cca 75-100 cm, takže šlo spíše jen o dřevo určené jako palivové. Kanál nebyl uzpůsoben pro plavení dlouhých kmenů. Ty byly nadále sváženy volskými potahy k řece Otavě. Plavební cesta i kanál sice pomohla k vyššímu zhodnocení dřeva, zaroveň znamenala další neřízenou těžbu a drancování lesa. Jeho výsledkem bylo rozsáhlé odlesnění panství, kterého se zděsil i sám kníže Schwarzenberg. Asi po 40 letech klesla poptávka po dříví, které více nahradilo uhlí z povrchových těžeb. Nového oživení plavby nastalo po noci 26.10.1870, kdy vichřice a následná kůrovcová kalamita zlikvidovala poslední zbytky pralesa na Šumavě. K plavení dřeva přestal kanál nadobro sloužit v roce 1958. Za celou dobu přepravil 4.000.000 m3 dřeva. Od roku 1942 je využíváno 9 km plavebního kanálu (od rechlí po Mosau) pro účely vodní elektrárny. Z lokality Mosau, z tzv. vtokového objektu je voda sváděna potrubím o délce 3.218 m do akumulační nádrže Sedlo. K překonání údolíček s výškovým rozdílem pouhých 10 m byly využity dvě shybky. Ze Sedla putuje voda do vyrovnávací komory tzv. vodního zámku a odtud padá tlakovým potrubím o délce 900 m s výškovým rozdílem 216 m do vodní elektrárny Vydra na Čeňkově pile. Na plavebním kanále se nachází celkem osm historických obloukových mostků, které také chrání tento kanál. Stavěly se z místního kamene, hlavně žuly. Nejdůležitějším kamenem těchto mostků je ten úplně prostřední tzv. vrcholový klenák, ten drží most pohromadě, bez něj by se zřítil.