Národní knihovna České republiky, jež sídlí v Klementinu, má za sebou bohatou historii a mnoho názvů. Její počátky je možné klást do pobělohorské doby, kdy se jezuité ujmuli správy Karlovy univerzity. Vznikla spojením knihovny Karlových kolejí a tehdy již rozsáhlé knihovny jezuitské koleje v Klementinu. Po zrušení řádu jezuitů v roce 1773 došlo z iniciativy Františka Josefa, hraběte Kinského k vydání dvorského dekretu císařovnou Marií Terezií, kterým oficiálně potvrdila spojení čtyř velkých knihovních celků v novou veřejnou c.k. univerzitní knihovnu, jejímž sídlem se stalo právě Klementinum. O pár let později dostala knihovna název Bibliotheca nationalis. V roce 1924 se přejmenovala na Slovanskou knihovnu, v roce 1939 se jmenovala Zemská a univerzitní knihovna a od roku 1958 nesla název Státní knihovna ČSR. Dnes, již opět působí knihovna opět pod názvem Národní knihovna. Knihovní fondy se rychle rozrůstaly. Od r. 1782 všichni pražští tiskaři odevzdávali knihovně povinné výtisky, po 25 letech se tato povinnost rozšířila na celé území Čech. Dnes má ve svých depozitářích více než 6 milionů knih. Nejkrásnějším sálem je Barokní knihovní sál, který zabírá výšku dvou pater. V roce 1722 jej postavil K.I. Dienzenhofer a je vyzdoben freskami na téma vědy a umění. Nad Barokní knihovnou je tzv. Meridiánová síň, kde se prováděla měření a výpočty. Jsou tu astronomické přístroje a struna, která je vlastně pražským poledníkem, přesněji umístěným než ten na Staroměstském nám. Z Meridiánové síně se lze dostat na ochoz věže. Dalšími vzácnými sály jsou Mozartův s rokokovými malbami, Matematický sál, Sál rukopisů a velký sál se štukovaným stropem, v němž je dnes lístkový katalog. Dále je zde sál Hudební se štukovanou figurální klenbou s alegoriemi čtyř fakult a rokoková kaple s oltářem sv. Jana Nepomuckého. V roce 1926 byla postavena hlavní čítárna, dnešní hala služeb a po roce 1931 došlo ke změně dispozice křídla směřujícího do Mariánského náměstí pro účely Technické knihovny. Dnes už kapacity Klementina přestávají stačit. Proto je snahou vedení Národní knihovny postavit novou budovu. Nová knihovna by měla nabídnout prostor pro deset milionů knih a přestěhovat by se do ní měly svazky Národní knihovny vytištěné po roce 1801. Rekordy Klementina NEJstaršími dokumenty v našem fondu jsou řecké papyry z 1. st. n. l. NEJstarším latinsky psaným rukopisem v NK ČR je zlomek evangelia podle sv. Lukáše z přelomu 7. a 8. stol NEJdelším dokumentem je rotulus ze 14. století – měří více než 10 metrů. NEJtěžší knihou je Lobkovický graduál o váze více než 70 kg. NEJdražším dokumentem je Kodex vyšehradský, jehož historická hodnota je nevyčíslitelná. Odhaduje se na miliardu Kč. NEJstarší českou památkou je Svatojiřský antifonář s přípisky o Berhelovi a Aldíkovi z přelomu 13. a 14. století. NEJcennější autograf pochází z ruky Jana Husa. NEJstarším tiskem je zlomek z Gutenbergovy bible z roku 1454. NEJstarším českým tiskem jsou Statuta Arnošta z Pardubic z roku 1476. Tištěné památky z NEJvzdálenějších oblastí pocházejí z jezuitské misie v Manile (Filipíny). NEJrozměrnější mapou je rukopisná mapa Ruska o velikosti přesahující 11 m².

Budova Národního divadla v Praze patří k nejpamátnějším stavbám nejen Prahy, ale celé České republiky. Budova Národního divadla vyrostla na křižovatce dnešní Národní třídy a vltavského nábřeží v červenci 1881. Stavbu, jejíž projekt vypracoval architekt Josef Zítek, vedl zprvu František Havel, od roku 1874 stavitel Kusý. Základní kámen Národního divadla byl slavnostně položen 16.5.1868.  Nejdříve se sbíralo. Ve městech i na vesnicích. Pořádaly se plesy, akademie, tomboly, merendy, výlety, divadelní představení, koncerty a bály. Korunu ke koruně sbírali řemeslníci, studenti, dělníci. Slušným darem přispěli i někteří čeští šlechtici, například Michal Kounic, Jan Lažanský, František Thun, Jindřich Chotek, Jan Lobkovic nebo Hanuš Kolovrat. Antonín Dvořák uspořádal ve prospěch Národního divadla koncert svých skladeb. Vyšel spisek Národ sobě, který redigoval Jan Neruda spolu s malířem Pinkasem a Ženíškem. Pozadu nezůstali ani továrníci a velkobchodníci. I jejich zlaťáky pomohly k tomu, že na konci července 1881 stálo divadlo téměř připravené k tomu, aby mohlo být představením Libuše otevřeno. Bedřich Smetana složil tuto slavnostní operu na libreto Josefa Wenziga již před několika lety, ale první provedení odkládal až na otevření Národního divadla. Libretista vycházel z námětu Libušina soudu z Rukopisu zelenohorského, o němž se tenkrát všeobecně věřilo, že je pravý a že pochází z 10. století. Opera v divadle opravdu zazněla, ale dříve než mohla být budova dohotovena a slavnostně odevzdána veřejnosti, vypukl na nedokončené stavbě požár který zničil střechu a téměř celý vnitřek. Klempíři prý dostatečně neuhasili oheň, na kterém rozehřívali páječky, jimiž spojovali plechy na střeše. „Příliš mnoho náhod,“ říká Miroslav Ivanov ve svém detektivním pátrání po historii požáru Národního divadla a zmiňuje záhadnou sebevraždu nadhasiče Čeňka Diviše, skutečnost, že v pražském vodovodu znatelně posklesl právě v den požáru v pátek 12.8.1881 tlak, že praskla roura novomlýnského vodovodu, že se železná bezpečnostní opona nedala ovládat, protože pod ní stálo v ten den lešení pro štukatéry, že ti dva pracující na střeše byly od německé firmy a že v té době probíhaly nacionalistické konflikty mezi Čechy a Němci, které vyvrcholily v úterý 28.6.1881 v Chuchli střetem, při němž zasahovala policie. Příliš mnoho náhod, možná příliš mnoho fantazie. Závěr expertízy, která se na konci 20. století uskutečnila zní: „Zvýšila se pravděpodobnost verze úmyslného založení, přesto však tuto verzi nelze považovat za zcela prokazatelnou. Chybějí přímé důkazy a usvědčení případných osob, které se mohly na založení požáru podílet. Záslužné je však to, že se pomocí expertízy podařilo vyvrátit obvinění vznesené tehdejším soudem na oba řemeslníky Jenische a Ziniburga. Když divadlo vyhořelo, s neobyčejnou obětavostí a nadšením byl sebrán nový kapitál a byla zahájena obnova, kterou vedl architekt Josef Schulz. A tak dnes stojí na břehu Vltavy, na půdorysu nepravidelného lichoběžníku, skvostná novorenesanční divadelní budova s kupolovitou střechou, při hlavní fasádě s portikem a lodžií, které se důvěrně říká „Zlatá kaplička“. V letech 1977-83 byla provedena celková rekonstrukce a modernizace a na místě tří klasicistních Koutových domů v těsném sousedství divadla byla v roce 1968 postavena Nová scéna a další dvě administrativní a restaurační budovy. Nová scéna se sídlem Laterny magiky je pozoruhodná moderní architektura s kruhovým hledištěm, jejíž fasádu tvoří 4.306 skleněných hranolů. Autorem projektu je ing. arch. Karel Pragner.  

Podle pověsti sahá historie Třeboradic až do 9. století, kdy zde měl být srubový dvorec správce pšovské (mělnické) župy. Měla se tu také narodit a prožít své dětství jeho dcera Ludmila, pozdější manželka českého knížete Bořivoje a pozdější babička sv. Václava. Písemně je ale obec zmiňována až v roce 1167. Roku 1964 se staly Třeboradice součástí Čakovic.

Barokní zámeček Růžkovy Lhotice, dominanta vsi, leží 2,5 km od obce Čechtice. Ves Lhotice se poprvé zmiňuje roku 1363 a první zmínka o zdejší tvrzi pochází z roku 1421, kdy se jejími majiteli stávají Zdeněk a Petr z Lukavce. V roce 1542 prodal Petr Malovec Dříteňský z Malovic své dědictví bratrům Janovi a Jiříkovi Růžkům svobodníkům z Miřetic. Takto tvrz v Lhoticích získala své jméno Růžkovy Lhotice. Historie zámku V druhé polovině 18. století byl na místě původní tvrze postaven prostý patrový zámek. Od roku 1835 zde na zámku sídlí rodina Smetanova, proto také je zde umístěna busta Bedřicha Smetany, který v Lhoticích prožil několik let a často sem jezdil hledat inspiraci do svých děl. Po druhé světové válce se i ve Lhoticích situace změnila a zámeček až do roku 1973 patřil zemědělcům, poté se dostal do správy Okresního muzea v Benešově. Expozice muzea Zámek prošel následně rekonstrukcí do podoby, kterou měl v době Bedřicha Smetany a poté se stal muzeem s expozicí Hudební tradice Podblanicka. Zdejší expozice je věnovaná především počátkům Smetanovy tvorby. Zároveň připomíná i další skladatele, kteří v průběhu staletí v regionu působili (Jan Dismas Zelenka, Josef Leopold Dukát, Richard Wagner). Dnes je majitelem zámku Muzeum Podblanicka ve Vlašimi. Nedaleko odsud najdete také židovský hřbitov ve Studeném. Ubytovat se můžete například v Želivě, kde za návštěvu rozhodně stojí premonstrátský klášter.