Židovský hřbitov se nachází východně od obce (asi něco přes kilometr) na severním svahu malé rokle Třebčického potoka. Založení hřbitova zřejmě spadá do 15. století, ale doloženo je až v první polovině 18. století. Během druhé světové války byl devastován, a ani po ní se nedočkal lepšího osudu. Poměrně členitý a ve svahu založený hřbitov o velikosti 2.195 m2 je dnes silně zarostlý travou, křovinami a menšími stromy. V tomto prostoru najdeme zhruba stovku náhrobků různě roztroušených z období od 18. století až do počátku 20. století. Ty lépe viditelné a zřejmě spíše starší se nacházejí v horní části hřbitova. Plochu ohrazuje kamenná zeď místy narušená. Přístup na hřbitov je volný. Vzhledem k tomu, že k němu nevede téměř žádná pořádná cesta, je přístup nejlepší v podzimní době po sklizni a za suchého období. Jako nejlepší přístup je odbočit kousek za obcí vpravo po polní cestě, pak zhruba kilometr rovně a následně se dát vpravo přes pole k zarostlému hájku.

Anglikánský kostel vystavěný v pseudogotickém slohu z červených ostře pálených cihel podle vzoru anglických románsko-gotických venkovských staveb je dílem architekta Williama Burgese. Podnět k výstavbě dala lady Anna Scott of Rodono na památku svého manžela, který v tomto městě také zemřel. Ta také na projekt kostela dala 12.000 zlatých. Kostel byl vysvěcen v roce 1879. Zdejší mše v letech 1897-1909 navštěvoval i anglický král Eduard VII. Po rekonstrukci od roku 1994 slouží kostel jako výstavní a koncertní sál.

Původně se obec jmenovala Dawlice, pravděpodobně po prvém slovanském usedlíkovi, který se jmenoval Davel. To, že se jedná o velmi prastarou obec, dokazují různé nálezy. Své jméno si obec udržovala až do třicetileté války. Kým a proč bylo změněno, se neví. Třeba takový kopec Ládví se původně jmenoval Hledví. K tomuto názvu se vážou hned dva výklady. Za prvé jméno kopce může být odvozeno od pozorovati (hleděti či strážiti), neboť stejně jako dnes, byl i dříve velkolepou rozhlednou zvlášť na kraje severní. Za druhé své jméno může mít od bohyně Lady, které naši pohanští předkové na vrchu Ládví obětovali své dary. První zmínka o Ďáblicích je v listinách řádu křížovníků s červenou hvězdou z let 1233 a 1235, v nichž se jednalo o koupi několika vsí, mezi nimiž byly i Ďáblice. Původně je Constancie chtěla darovat ženskému klášteru na Poříčí u sv. Petra. Když však k jeho zřízení nedošlo, věnovala je Betlehemistům (křižovníkům s červenou hvězdou). Vše se značně vleklo, a tak až o téměř dvacet let později, v roce 1253 potvrdil král Václav I. křižovníkům všechna práva. Zmíněná darovací listina byla také potvrzena roku 1320 Karlem IV., který zároveň vzal řád křížovníků do své ochrany a zakázal jeho statky odprodávat, nebo dávat do zástavy. Velmi se dotkla obce třicetiletá válka. Ves byl řádu křížovníků zabavena a vše tedy ves, tvrz a statek koupil Jan, nestarší Petrášek z Vokounštejna, který ale na základě rozsudku Ferdinanda III. musel vše vrátit a patrně odešel do vyhnanství. Část Ďáblic byla připojena k Praze již roku 1960, samotná obec pak od roku 1968. Dnes je MČ Praha – Ďáblice součástí správního obvodu Praha 8.

Velkopřevorský mlýn pochází ze 13.století. Podle dochovaných dokumentů patřil již v roce 1400 johanitskému konventu. V době husitských válek mu byl zabaven a prodán do soukromí. Jedním z vlastníků, od roku 1526 byl i mlynář Štěpán. Proto se mu po nějakou dobu říkalo Štěpánský mlýn. V roce 1711 ho získal do opět johanitský konvent. Vlastnil ho až do roku 1807, kdy byl opět prodán do soukromí. Pozdně renesanční budova mlýna prošla rekonstrukcí v letech 1597 – 1598.Mlýnské kolo, ač už dnes neslouží k pohonu mlýna, je udržováno v chodu a patří pro svou velikost mezi turistické atrakce. Zvláště malebný pohled je na mlýn z Karlova mostu.Jednou ze stop rázovitého života Malé Strany a Kampy je objekt Velkopřevorského mlýna. Mlýn u strouhy s vltavskou vodou, později zvanou Čertovka, byl postaven záhy po založení kostela a kláštera Matky Boží „konec mosta“, později „pod řetězem“. Johanité zde měli četné hospodářské aktivity, takže nemohl chybět ani vlastní mlýn. V roce 1588 jej koupila Malostranská obec která jej dále pronajímala. V roce 1597-98 se uskutečnila jeho přestavba na dnešní převážně renesanční podobu, později byl v severní části ještě barokně upraven. Objekt musel také přestát velkou povodeň v roce 1890. Spíše než však voda ho poškodil velký požár 24.5.1938. Tři hodiny trvalo hasičům než požár vítězně zdolali. Po požáru ho nechal majitel Šebek opravit a zřídil v něm čistírnu peří provozovanou a.s. Peruť. Čistící zařízení zpočátku pohánělo opravené mlýnské kolo, které při požáru do poloviny uhořelo. Později po roce 1950 v něm bylo skladiště Kovomatu a následně zde sídlil vodácký oddíl Tesly Žižkov. Velkou pozornost kolemjdoucích budí zejména mohutné mlýnské kolo, mající v průměru 8 m. To dnešní není samozřejmě originál, ale jeho několikátá kopie. To předposlední, vyrobené koncem 70. let 20. století se rozeschlo ještě dříve, než mohlo být osazeno a veškerá práce přišla vniveč. Přitom k jeho výrobě bylo použito na 30 kubíků dubového dřeva. Mělo 36 lopatek, 18 loukotí, 22 sloupů bárky, 72 palců, 72 klínů, 72 skruží a 72 vložek skruží. To současné sestavil počátkem 90. let podle starých plánů pan František Mikyska z Benešovska a to z jihomoravského dubu. V tehdejších cenových relacích přišlo na 300.000 korun a začalo se točit 8.12.1992. Před časem se na nějaký čas přestalo točit, neboť někdo odcizil z jeho mechanismu ložisko. U mlýnského kola je totiž důležité aby se stále točilo, neboť jinak se lopatky, které nejsou ponořeny ve vodě, rozeschnou a záhy dojde k jejich zkáze. Tak ať nám stále klape!