Vodní nádrž Soběnov byla vybudována na říčce Černé v letech 1922-1930 za účelem výroby elektrické energie v malé vodní elektrárně. Celková zatopená plocha nádrže je 11,2 ha. Hráz dlouhá 90 m a vysoká 8,55 m byla původně z poloviny sypaná a z poloviny zděná. Po povodních v roce 2002 musela být rekonstruována. Odplavená zemní sypaná část byla nahrazena železobetonovým tělesem obloženým kamenem. Samotná elektrárna se nachází asi 4 km dále po proudu. Nad ní stojí objekt s vyrovnávací nádrží. Do něj teče voda z nádrže 557 m dlouhým tunelem s kamennými větracími šachtami na nějž navazuje 544 m dlouhý betonový kanál.

Kostel svatého Jiří v Plzni-Doubravce, je patrně nejstarším dochovaným kostelem na území dnešní Plzně.

Martinický palác na Hradčanském náměstí pochází ze třetí čtvrtiny 16. století. Dal ho postavit Ondřej Teyfl z Kinsdorfu na místě bývalého domu pánů z Rožmberka. Své jméno nese po svém druhém majiteli, Jaroslavu Bořitovi z Martinic, který nechal v první polovině 17. století, po roce 1620, palác rozšířit. Palác byl vyzdoben renesančními štíty a nad hlavní průčelí byl umístěn znak pánů Martinců. Od roku 1837 byl využíván jako vojenská nemocnice. Dům je vyzdoben sgrafity, které byly objeveny v roce 1971.Dnes je palác otevřen veřejnosti. K vidění je unikátní expozice renesančního bydlení šlechty a v bývalé konírně je interaktivní Muzeum hracích nástrojů. Otevřeno je každý den od 10 do 18 hodin. Na severní straně náměstí kde stojí Martinický palác, stávaly v polovině 14. století menší domky patřící vyšším i nižším církevním hodnostářům. Zhruba deset let po velkém požáru v roce 1541 koupil vyhořelé objekty Ondřej Teyffle z Zeillberku. Na tomto místě si pak vybudoval rezidenci se zahradou.  V roce 1580 jej prodal Jiřímu Bořitovi z Martinic. Tak se dostal objekt do šlechtického rodu Martiniců po nichž má dnešní objekt jméno. Jaroslav Bořita z Martinic přestavěl pravděpodobně jednopatrový dům v palác hodnotný jeho bohatství a politického postavení. Palác v té době dostal sgrafitovou výzdobu. Dispozice kolem západního dvora byla uzavřena výstavbou severního křídla s velkým reprezentačním sálem. Byl doplněn soubor trámových malovaných stropů. Do hlavního průčelí byl vsazen obdélný kvádrovaný portál s půlkruhovým záklenkem. Ve střední části jeho vrcholu byla zasazena deska z červeného mramoru s hraběcím znakem Martiniců. Po smrti Jaroslava Bořity se stávali majiteli další členové rodu až do roku 1788 kdy rod vymřel po meči. Palác měl tehdy pět dvorů, jednu jízdárnu a dvě konírny. Palác pak začal sdílet osud některých jemu podobných objektů. Nová majitelka si nechala pouze pětipokojový byt a dala v objektu z důvodu většího zisku zřídit 25 nájemních bytových jednotek. V přízemí byla dokonce policejní strážnice. Po požáru v roce 1835 ho koupila Barbora Trödlová. Ta nechala ve snaze ještě více zvýšit zisk přepatrovat velký sál. Při těchto úpravách byl zničen malovaný strop velkého sálu. Ještě že byl kresebně zachycen synem někdejší majitelky. Na 43 polích kazetové stropu slavnostního sálu byly namalovány alegorie Církve a biblických hostin jako Svatební hostina v Káni Galilejské nebo Hostina žebrákova. Dílo zkázy dovršily další přestavby. Do interiéru byly vestavěny příčky, v přízemí zřízena pekařská pec, trámové stropy byly překryty omítanými rákosovými. Počet partají zde bydlících se v jedné době blížil k sedmdesáti. Dům byl také přefasádován hladkými omítkami čímž zmizela sgrafitová výzdoba jak hlavní průčelí tak dvorních traktů. Po druhé světové válce se dům dočkal své plné rehabilitace. Generální rekonstrukce pro potřeby Útvaru hlavního architekta proběhla v letech 1967-72. Vzorově provedená rekonstrukce odkryla a zachovala, pokud to bylo možné, všechny renesanční a raně barokní prvky objektu. Byly restaurovány i nástěnné malby Adama a Evy provedené v nadživotní velikosti ve velkém sále, malované stropy, renesanční sgrafita a další. 

Muzeum Jindřichohradecka bylo založeno jako městské již roku 1882. První expozice byly zpřístupněny o dva roky později v prostorách zámeckého archivu. V roce 1928 byla otevřena nová expozice muzea v renesanční budově bývalého jezuitského semináře na Balbínově náměstí, kde se muzejní expozice nacházejí doposud. Nejcenějším exponátem jsou Krýzovy jesličky, ty se staly součástí sbírek roku 1935. V roce 1951 se jindřichohradecké muzeum stalo okresním, kterým bylo s výjimkou let 1963-4 až do roku 2003, kdy se jeho zřizovatelem stal Jihočeská kraj a instituce byla přejmenována na Muzeum Jindřichohradecka. Muzeum také spravuje velký komplex kostela sv. Jana Křtitele a bývalého minoritského kláštera. Jsou zde umístěny pracovny muzea, knihovna s badatelnou, konferenční sál, výstavní prostory a expozice. Muzeum Jindřichohradecka spravuje ve svých sbírkách přes 50 tisíc položek, což představuje více než 100 tisíc sbírkových předmětů mimořádné historické, umělecké a dokumentační hodnoty.   Stálá expozice Krýzovy jesličky: největší lidový mechanický betlém na světě Gotická plastika jindřichohradecka Terče jindřichohradeckých ostrostřelců a terčové zbraně Cechy a řemesůa Expozice o životě nejvýznamnější české pěvkyně Emy Destinnové s instalací interiéru jejího zámku v blízké Stráži nad Nežárkou Knižní kultura, hradečtí tiskaři Landfras a Hildgartner Výtvarné umění Historický nábytek Unikátní lékárna z počátku 19. století Měšťanská a lidová kultura 19. století představující charakteristický život měšťana a venkovana 19. století, doplněna nábytkem, oblečením (kroje), sklem, porcelánem, podmalbami na skle atd.