Mohelnický kostel sv. Tomáše z Canterbury je nejstarší církevní památkou v Mohelnici na Kostelním náměstí. Na místě stál původně farní kostel Panny Marie z roku 1247. Ve 14. století byl rozšířen, následně poničen husity a kolem roku 1480 opraven a vysvěcen. Dále kostel prošel barokními úpravami, při kterých byly přistavěny kaple sv. Anny a sv. Kříže. Po roce 1841 byl kostel poničen požárem. Při opravách po roce 1886 byl zároveň přestavěn novogoticky. Součástí kostela je 72 m vysoká kostelní věž, čtverhranného půdorysu o základu 9 x 9 m a síle zdiva 2,5 m. Její dnešní vzhled pochází z doby okolo roku 1876. Má 6 podlaží, uvnitř se nacházejí 3 zvony různých velikostí, z nedávné doby. Původní zvony byly zrekvírovány. Věž byla od počátku v majetku města Mohelnice. Je přístupná pouze ve dnech evropského dědictví (září). V interiéru se nachází výbava převážně z barokního období, kazatelna, křtitelnice a oltář s obrazem sv. Tomáše z Canterbury (Josef František Piltz).

Nový židovský hřbitov se nachází na západním okraji obce, vede sem zpevněná cesta pokračující z ulice Na Obci. Hřbitov byl založen po uzavření starého hřbitova (nachází se v lesním porostu dále od obce). Na ploše 1.503 m2 se nachází okolo 340 náhrobků z let 1856-1936. Hřbitov spolu s obřadní síní byl na konci 90. let 20. století opraven. Pohřebeni jsou zde i příbuzní spisovatele Oty Pavla. Jedna strana ohradní zdi chybí a hřbitov je tak přístupný.

Vodní mlýn patří k největších zachovalým objektům svého druhu. V písemných pramenech z roku 1512 se objevuje mlynář slupského mlýna Jan. Stavebníkem mlýna byla patrně církevní vrchnost. V 17. století dochází k radikální přestavbě mlýna. Tehdy měl 9 moučných složení a jedno přenosné. Toto zařízení poháněla nejméně 4, snad 5 vodních kol. Ještě počátkem 20. století bylo mlecí zařízení poháněno 4 vodními koly a bylo postupně modernizováno bez stavebních úprav interiéru mlýnice. Vodní kola byla ve 20. letech nahrazena Kaplanovou turbinou, pro niž byl upraven splav a postaven přízemní objekt na levobřeží náhonu. Tím byl stavební vývoj mlýna ukončen. Roku 1957 byl jeho provoz definitivně ukončen a objekt byl využíván ke skladovacím účelům. V roce 1983 byl mlýn zpřístupněn veřejnosti. Mlýnská budova nese stopy složitého stavebního vývoje, jehož počátky je možno sledovat již od středověku. Dokladem je masivní zeď návodní stěny mlýna z nespárovaného lomového kamene, nestejná tloušťka obvodového zdiva obytné části a užití kamenných nárožních bloků. V období renesance došlo k zásadní přestavbě objektu v souvislosti se zvýšením produkce.Zmíněnému období patří řešení hlavního průčelí s arkádových schodištěm osazeným toskánskými sloupky, detaily střešních vikýřů, boční lichoběžníkové štíty a kamenná ostění půlkruhových okének pro hřídele vodních kol. Klasicistní období přineslo zhodnocení objektu, byla plackovými klenbami zaklenuta obytná část přízemí, přestavěno schodiště a rozděleny obytné místnosti patra. Půdorys budovy o rozměrech 47 x 12 m zabýrá ze dvou třetin mlýnice, zbytek tvoří obytná část. Původní strojní zařízení se až na výjimky nedochovalo. Po rozhodnutí využít objekt k expozici historie mlynářství  bylo nutno doplnit technologické zařízení. K tomu byly využity přenesené technologické celky z jiných mlýnů. Zařízení tak pochází ze Zábrdí u Prachatic, Drozdovic, Dalešic a dalším zařízení různých firem. Část složení je poháněno čtyřmi nově instalovanými vodními koly s dřevěnými převody. K pohonu válcového mlýna slouží elektromotor pohánějící transmisi.

Hlavní nádraží je nejvýznamnějším pražským nádražím pro osobní vnitrostátní a mezinárodní dopravu. Svůj provoz zahájilo v roce 1871. První nádražní budova byla postavena v letech 1869 – 1871. Ta však záhy přestala rozvíjející se dopravě vyhovovat a proto byla v letech 1901 – 1909 postavena budova nová. Architektem stavby byl J.Fanta. Nechal se inspirovat pařížským Severním nádražím. Tato budova díky svému provedení a výzdobě patří mezi skvosty české architektury. V letech 1972 – 1977 byl areál, v souvislosti se stavbou metra „C“, rozšířen o odbavovací halu s rozsáhlým zázemím. Nádraží neslo v letech 1919 – 1940 pojmenování po císaři Františku Josefovi. V letech 1946 – 1948 bylo pojmenováno pro prezidentovi Wilsonovi. S jižní částí Prahy je nádraží propojeno tunelem pod Vinohrady.Předchůdcem dnešní podoby Hlavního nádraží byla nově postavená novorenesanční budova architektů Barvitiuse a Ullmanna na místě novoměstských hradeb. Při výkopových pracích se nacházelo velké množství zvířecích i lidských kostí, upomínka na dny kdy byly hradby obléhány cizím vojskem. Na místě hradeb před budovou byl pak vybudován park a kvalitní zemina pro výsadbu byla získávána z výkopů základů při stavbě Rudolfina. První vlak sem přijel z Vídně 14.12.1871 a přivezl 9 cestujících. Provoz nádraží rok od roku vzrůstal a tak brzo přestalo kapacitně vyhovovat. Proto bylo nádraží v letech 1901-09 komplexně přestavěno, včetně nové budovy. Vyrostl tu tak dnešní objekt v tehdy módním slohu, secesi, podle návrhu arch. Josefa Fanty. Středem celé stavby byla kupolovitá odjezdová dvorana opatřená vysokým tympanonem, vklíněná mezi dvě věže, po stranách pak dvě patrová boční křídla s provozními prostorami, zakončenými vyššími věžovitými budovami. Celková délka objektu byla 214 m, šířka 28 m. Železnou nýtovanou konstrukci dvorany nádraží tvořilo 21 dvojitých oblouků o rozpětí 33 m. Uvádí se že bylo spotřebováno 2.000 tun železa, 1.200.000 nýtů a 18.000 m2 zinkovaného plechu. Nástupiště u přijímací budovy a další dvě ostrovní nástupiště byla překlenuta impozantním loubím o délce 235 m, šířce 76 m a výšce 18 m. Stavba probíhala ze plného provozu. V letech 1972-77 byla Fantova historická budova doplněna moderní odbavovací halou, napojenou na stanici metra. Obestavěný prostor činí 155.000 m3 při zástavné ploše 28.000 m2. Při této výstavbě byla bohužel zničena velká část Vrchlického sadů, kde bývaly rybníčky, umělé romantické skalky. Stály tu dvě kavárny, v létě tady třikrát v týdnu hrávaly vojenské kapely, pod stromy byly lavičky z mramoru, kde mohli cestující trávit hezké chvíle při čekání na vlak. Ale tak už to bohužel bývá, něco za něco.