Kovová deska je připevněna na Staroměstské vodárenské věži. Připomíná stav vody ze dne 4.9.1980. Tato povodeň Praze způsobila značné materiální škody.

Jméno vsi je odvozeno od slova vrše, nástroje na chytání ryb, neboť podle historických pramenů oplýval rybami potok Botič, který zde nedaleko teče. Nejstarším doloženým vlastníkem je vyšehradská kapitula, té patřily Vršovice až do začátku 13. století. K roku 1328 se zde uvádí dvůr s vinicí, který koupil řád německých rytířů. Vršovickému údolí se také říkalo Viniční údolí a to podle velkého množství vinic, které zde byly založeny za Karla IV. Od hustistkých bouří se majitelé Vršovic docela střídali, byli mezi nimi Granovští z Granova, Trčkové z Lípy, Šternberkové, Párové, Jakub Wimmer a další. V roce 1902 byly Vršovice povýšeny na město. Vzhledem k poměrně velké vzdálenosti od Nového Města si obec dlouho podržela vesnický ráz. Nejstarší továrna byla postavena až roku 1889, vyráběla prádlo. V roce 1902 pak následovala Waldesova továrna dodnes slavná svými patentními knoflíky. V roce 1922 se staly Vršovice součástí Velké Prahy. V druhé polovině 40. let a v 50. letech 20. století probíhala intenzivní výstavba především ve východní části Vršovic, kde vzniklo sídliště. V roce 1953 byl otevřen nový stadion Slavie, který v poslední době prošel velkou rekonstrukcí a v roce 2008 byl otevřen nový velký reprezentativní stadion. V letech 1972-1977 bylo na pozemcích někdejších vozatajských kasáren naproti Waldesově továrně postaveno nové sídliště Vlasta. Mezi nejvýznamnější památky Vršovic patří kostel sv. Mikuláše, jehož historie sahá až do doby románské, moderní kostel sv. Václava na náměstí Svatopluka Čecha a tzv. Rangherka, častěji zvaná spíše jako vršovický zámeček.

Barokní, rokokově upravený zámek Jemniště se nachází asi 10 kilometrů SZ od města Vlašimi, okres Benešov, Středočeský kraj. Historie Jemniště Prvním písemně doloženým sídlem pánů z Jemniště byla tvrz ze 14. stol. V 18. stol. získal panství František Adam z Trauttmansdorffu, který nechal vybudovat západně od staré tvrze pohodlnější sídlo, dnešní zámek. Jeho stavba vznikla v první polovině 18. stol. nepochybně podle projektu významného českého barokního stavitele Františka Maxmiliána Kaňky, s nímž spolupracoval i malíř Václav Vavřinec Reiner, který se podílel na výzdobě kaple sv. Josefa. F. M. Kaňka byl pro zajímavost jedním ze stavitelů pražského Klementina. Tvrz se poté stala příbytkem pro zaměstnance pánů. Po požáru v roce 1754 byly interiéry zámku upravovány a z této doby pocházejí také malby hlavního sálu od Felixe Antonína Schefflera. Roku 1773 získal zámek sňatkem hrabě Jindřich Rottenhan, za kterého se jemnišťské panství stalo důležitým střediskem bavlnářského průmyslu. Rottenhan se také podílel na stavebních úpravách zámku v klasicistickém slohu a severně od budovy zámku založil velký přírodní anglický park a zrušil styl tehdejší francouzské zahrady. Na zámku Jemniště se v průběhu dějin vystřídalo mnoho majitelů, posledními byl rod Šternberků, kteří panství koupili v roce 1868. Ve vlastnictví rodu zůstal zámek až do roku 1943, kdy jej správa prodala Oskaru Daňkovi z Esse. Po 2. světové válce připadlo panství státu. Mezi lety 1953 - 1961 byla na zámku Jemniště instalována výstava odívání, jednalo se o pobočku Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. V letech 1962 - 1974 využívalo prostory benešovské okresní muzeum a do konce 90. let byla v zámku kromě dobově zařízených interiérů i výstava Theatrum mundi (velká sbírka map a plánů od holandských kartografů z konce 17. stol.). Zmiňována expozice dnes již není součástí zámecké prohlídky. Po roce 1989 bylo Jemniště v restituci navráceno rodině Šternberků. Nyní je jeho majitelem Jiří Sternberk, který sídlo také obývá. Dispozice zámku Zámek Jemniště je půvabná patrová stavba, která byla postavéna hlavně k letnímu užívání. Dominuje zde elegantní štít s balkonem, který zvýrazňuje vstup do zámku. Nižší budovy po stranách zámku sloužily k hospodářským účelům. Napojují se na hlavní zámeckou budovu téměř v pravém úhlu a vytvářejí tzv. čestný dvůr, srdce barokní zámecké architektury. Zadní průčelí zámku je obráceno do parku. Zámecký park Za F. A.Trauttmansdorffa byl park francouzského typu, kde byly typické přísné geometrické linie, sochy a fontány. Často byl využíván k pořádání zahradních slavností. K témuž účelu byly vybudovány i dva zahradní pavilony. Na přelomu 18. a 19. stol. byla barokní zahrada přeměněna v romantický anglický park. Jedinou připomínkou někdejší francouzské zahrady je úprava čestného dvora a nově založený libosad na pravé straně zámku. Rozsáhlý anglický park upoutá nejen romantiky a milovníky přírody, je oživen soustavou rybníků, nově upraveným nádvořím, francouzskou zahradou, Giardinettem, skalkou a vřesovištěm. Můžeme zde zahlédnout pávy a okrasné vodní ptactvo.  Zámecké interiéry Prohlídka zámku nám dnes nabízí zámecké interiéry vybavené dobovým nábytkem z baroka a rokoka. K nejkrásnějším interiérům patří zámecká kaple Sv. Josefa s výzdobou Václava Vavřince Reinera, Felixe Antonína Schefflera a Matyáše Bernarda Brauna. Ústřední prostorou zámku je taneční sál prostupující dvěma patry, jehož stropy a stěny zdobí rokokové malby od Felixe Ant. Schefflera a barokní štukové reliéfy od Matyáše Bernarda Brauna. Zámek nám nabízí také zlatý a modrý salón, bývalé ložnice, zelený předpokoj a modrý kabinet.  Zámek Jemniště myslí také na romantické duše. Za účelem příjemně strávených chvil a nocí v nádherném a klidném zámeckém prostředí byly zrekonstruovány dva zámecké apartmány. Své chvíle si může návštěvník zpříjemnit i pohodlným posezením s kávou a sladkým zákuskem v nové zámecké kavárně upravené ve stylu 30. let.  Ubytování naleznete ve Vlašimi nebo v Benešově.

Řád piaristů byl do Litomyšle uveden Frebonií z Pernštejna v roce 1640. Litomyšlské piaristické gymnázium bylo otevřeno v roce 1644. V té době už stála tři křídla piaristické koleje a školy s malým kostelíkem na místě dnešního chrámu. Součástí koleje je refektář se štukovou a malířskou výzdobou a podobně zdobená kaple zvaná Očistec. V roce 1714 začal majitel panství, hrabě František Václav z Trautmannsdorfu se stavbou velkého kostela a nových škol. Na místo původních plánů Mikuláše Rossiho byl přijat projekt významného barokního architekta G.B.Alliprandiho, po jeho smrti dokončoval kostel František Maxmilián Kaňka, který jen upravil vzhled fasád a byl zřejmě autorem interiérů. Budova školy ( dnes muzeum a galerie ) byla dokončena v roce 1719, stavba kostela o tři roky později. Vybavení kostela utrpělo nejprve několika požáry. Piaristé opustili Litomyšl v roce 1948. Ještě téhož roku proběhla na dlouhou dobu poslední oprava kostela. Už od roku 1958 je konstatován havarijní stav, ale neúspěšné snahy o rekonstrukci se táhly celou dobu trvání komunistické éry. Už v roce 1967 bylo zjištěno demolování rakví v kryptě kostela, vandalové se ostatně podepsali i na ničení ostatních částí stavby. V letech 1991-94 proběhla částečná rekonstrukce chrámu. Opravena byla střecha, obě věže a fasáda. V letech 1997-2000 pak budova koleje. Chrám není ještě dodnes (2004) přístupný. Na rehabilitaci interéru se ještě stále dělá.