Zříceninu hradu Kožlí najdeme na strmém zalesněném ostrohu nad soutokem Tisemského a Janovického potoka, západně od Konopiště na Benešovsku. Pohnutá historie hradu Kožlí bylo stejně jako mnoho dalších posázavských hradů poprvé zmíněno roku 1318 v predikátu. Jako první majitel se uvádí Ctibor z Kožlí. V majetku rodu svých zakladatelů zůstal až do počátku 15. století a mnohdy jeho majitelé podnikali z Kožlí loupeživé výpravy a okrádali zejména kupce na okolních cestách. Počátkem 15. stol. patřil hrad Petrovi z Pětichvost, který za bojů panské jednoty s králem Václavem IV. zachoval věrnost králi. V roce 1414 se pak majitelem stal Beneš Libún z Dubé. Z rukou jeho syna se za nejasných událostí dostal do držení bohatého Zdeňka Konopišťského ze Šternberka.  Psal se rok 1461. Kožlí se tak stalo součástí Konopiště a společně s ním i členem koalice proti Jiřímu z Poděbrad. Vojska krále roku 1468 obléhala a dobyla Konopiště a spolu s ním i Kožlí. Hrad se připomíná ještě r. 1495, r. 1500 byl již pustý a v průběhu 16. stol. se jeho zkáza dovršila. Hrad nebo už zámek? Hrad byl vystavěn na strmé ostrožně. Proto předhradí neleželo před hradem ale za ním. Informace o vzhledu hradu jsou kusé a nepříliš podrobné. Jádro hradu mělo pravidelný, obdélný obrys na obou koncích zajištěný mohutnými příkopy. Po celém obvodu obíhal parkán, který se nejlépe dochoval na JV straně. Do jádra hradu se vstupovalo čtverhrannou branou. Obdélníkové nádvoří bylo na delších stranách chráněno vysokými hradebními zdmi, na kratších stranách uzavřeno dvěma paláci. Naprostá většina vnitřní zástavby jádra je dnes patrna ve formě výrazných reliéfních reliktů. Hrad Kožlí je tak typickým příkladem hradu dvoupalácové dispozice. Neměl hlavní věž, protože byl vystavěn v klidné době lucemburské. Dvoupalácové hrady se tak staly jakýmsi přechodníkem mezi hradem a zámkem. Ubytovat se můžete například v nedalekém Benešově, kde za návštěvu stojí například Muzeum Podblanicka nebo Muzeum umění a designu.

Perštýnské náměstí v Pardubicích.

Stanice metra Vyšehrad je umístěna pod severojižní magistrálou a je napojena na Nuselský most na jeho jižní straně. Mostovka tvoří zároveň strop stanice.Zprovozněna byla na I. úseku trasy C v roce 1974 což byl i úplně první otevřený úsek metra v Praze. Její původní název byl Gottwaldova a to až do roku 1990 kdy byla přejmenována na dnešní Vyšehrad.Stanice je povrchová.Je jednopodlažní, částečně založená na opěře a částečně v otevřené jámě, místy svahové, místy zajištěné záporovým pažením. Konstrukce je železobetonová, monolitická s ocelovými sloupy. Stěny jsou proskleny a umožňují tak na jedné straně výhled na Vyšehrad, na druhé pak na hotel Panorama a převážně desátou městskou část.Stanice má vestibuly dva pro každé nástupiště jeden. Nástupiště je zde na okrajích a ne uprostřed jak bývá v metru nejčastěji. Obě nástupiště jsou spojeny podchodem vedoucím pod kolejištěm. Ke stanici je přímo navázana i měnírna.Počet provozně-služebních místností: 98Obestavěný prostor: 31.696 m3.Stavební náklady: 43,7 mil. korun.

Nová synagoga v Milevsku stojí v Sokolovské ulici a byla postavena během 1.světové války v letech 1914 – 1919 jako náhrada za Starou synagogu, jež stávala na Benešově náměstí. Podle projektu pražského architekta Střílka zde vznikla, v místech bývalého obytného domu, nevšední synagogální stavba snoubící v sobě prvky klasicistní a kubistické. Kubismus je zastoupen ojedinělým průčelím ve štítu, empír připomíná trojúhelníkový tvar štítu, který  je nesen čtyřmi sloupy. K bohoslužbám byla využívána do druhé světové války, během okupace byly její prostory využity jako sklad sušeného mléka a obalů. Válka znamenala pro milevskou židovskou obec tragédii a způsobila její zánik. Synagoga nesloužila svému účelu ani po válce a postupně přešla do majetku Církve československé husitské a byla přeměněna v křesťanský kostel. Charakter synagogy ovšem i po stavebních úpravách zůstal. Zachována zůstala především čelní stěna se svatostánkem - schránkou na Tóru a symboly Desatera. Dochovala se také ženská galerie.