Bubenské nábřeží navazuje na nábřeží Kpt. Jaroše a spojuje ho s ulicí Komunardů. Vyjma krátkého úseku, k ulici Argentinské, je lemováno areálem Holešovické tržnice, dříve Holešovických jatek. Nábřeží vzniklo při úpravách prostoru v souvislosti s výstavbou jatek. Mezi vozovkou a břehem Vltavy je chodníček pro pěší s vyhlídkami na Vltavu. Nábřeží bylo v roce 2005 rekonstruováno a dnes patří mezi velmi úhledná místa Prahy. Bubenské nábřeží také patří mezi rušná pražská nábřeží. Je to především díky tomu, že sem spousta lidí jezdí za relativně levnými nákupy do Holešovické tržnice. Také díky tomu, že je sem dobré spojení městskou hromadnou dopravou. Tramvají je to jen jedna stanice na metro, na stanici Vltavská. Konečně i díky tomu, že přilehlá Holešovická tržnice je dobře dostupná pro osobní automobily a že jsou zde velká parkoviště.Jak již bylo řečeno, Bubenské nábřeží po rekonstrukci zcela změnilo svou tvář. Stalo se nejen přestupním místem, ale i místem pro krásné procházky s vyhlídkami na mnoho zajímavých míst. Na Negrelliho viadukt, Vítkov se sochou Jana Žižky, Karlín, Štvanicí a mnohé další.

V roce 1911 byla na vrchu Stříbrník postavena turistická chata, jejíž součástí byla i dřevěná rozhledna. Objekt byl postaven lounským odborem KČT. Původně měla být rozhledna kamenná, ale rozborem podloží bylo zjištěno, že by takovou stavbu nemuselo unést. Rozpočet na stavbu byl přibližně 12 tisíc korun. Po roce 1948 lounský turisté o tuto chatu přišli. Navrácena jim byla až v únoru roku 1991. Od roku 1998 se zde střídali členové klubu českých turistů za účelem jejího zpřístupnění. V současné době je chata s dvanáct metrů vysokou rozhlednou v nájmu. Probíhá postupná rekonstrukce a otevřeno je v sezoně o víkendových dnech a svátcích.

Hýlačka je plochý zalesněný kopec cca. 3 km jihozápadně od Tábora. Rozhledna odrazem historie Jeho vrchol, na němž se nachází stejnojmenná rozhledna, dosahuje výšky 525 m. Tyčí se nad obcí Větrov. O to, že zde bude rozhledna se zasloužil táborský odbor Klubu českých turistů, který tak chtěl roku 1918 oslavit čerstvý vznik samostatného Československa. Proto se také jmenoval původně Svoboda. Plány vypracoval profesor pražské techniky Theodor Petřík a roku 1920 byly rozhledna dostavěna a zpřístupněna veřejnosti. Pro blízkost města Tábora byla postavena ve stylu husitské hlásky, aby symbolizovala historii a sepjetí Tábora s husity. Byla to 18 metrů vysoká, šindelem krytá konstrukce na šestiboké kamenné základně. Rozhledny podobné konstrukce můžeme navštívit na Velkém Blaníku či na Rozálce u Žamberku. Za 2.světové války byla věž využívána Němci jako pozorovatelna protivzdušné obrany. Po válce sloužila opět jako rozhledna do roku 1967, kdy ji zabral Svazarm. Roku 1990 byla navrácena KČT a o rok později začala znovu sloužit veřejnosti. V době vzniku z ní byl nádherný kruhový výhled, kdy bylo možné zahlédnout i Šumavu. Dnes brání v lepším výhledu vzrostlé stromy. Ale stále poskytuje výhled na Tábor a za dobré viditelnosti i na panoráma blízkých vrchů České Sibiře.   Výhled:   sever: Vrcholky České Sibiře, kopce Dehetník a Bukovec, Tábor  východ: částečně omezen stromy, Tábor, Sezimovo Ústí jih: výhled omezen stromy západ: výhled omezen stromy Popis cesty Autem – lze až k rozhledně. Ze silnice č. II/137 z Tábora do Malšic odbočte necelý kilometr a půl po přejetí řeky doleva na Větrovy. Po dalším kilometru jízdy dorazíte do této obce, kde v centru odbočíte doleva a zdejšími uličkami dle šipek dojedete až k viditelné rozhledně. Vlakem - nejbližší vlaková zastávka je v Horkách. Odtud vede až k rozhledně nejprve modře a posléze červeně značená turistická trasa. Její celková délka je 1 kilometr. Aktuálně: Požár 1.1.2012 V neděli brzo ráno 1.1.2012 přijali hasiči hlášení o požáru rozhledny Hýlačka. Po jejich příjezdu na místo byla již rozhledna zcela v plamenech. Vzhledem k tomu, že byla z drtivé většiny ze dřeva, nedalo se již nic zachránit. Po uhašení požáru musela být zbylá ohořelá konstrukce z důvodů možného zřícení stržena. Přesná příčina zatím není známa, ve hře je závada elektroinstalace, úmyslné založení nebo vzhledem k silvestrovským oslavám je možnost, že byla neúmyslně zapálena dopadem nějaké světlice. První možnost jako závada elektroinstalace vylučuje předseda táborského odboru KČT, neboť rozhledna prý byla v předchozích letech rekonstruována. V současné době se připravuje sbírka na stavbu nové rozhledny. Zda půjde o kopii původní nebo o zcela jinou stavbu se ještě teprve rozhodne. Nemělo by však jít o žádnou modernu.

Krnovská synagoga je jedna z mála synagog na Moravě, která je přístupná turistům. Můžeme tuto výjimečnou stavbu navštívit v Krnově, v Moravskoslezském kraji, na Soukenické a Barvířské ulice. V Krnově, na rozdíl od tradičních židovských obcí, neexistovala synagoga středověkého původu. Nezachovaly se žádné doklady o místech náboženských obřadů v minulých stoletích, šlo však pravděpodobně o soukromé prostory. O stavbě vlastní synagogy bylo rozhodnuto v roce 1870. Budova byla postavena roku 1871 stavitelem Ernestem Latzelem, který v Krnově realizoval i řadu jiných významných veřejných staveb. Celkové náklady na výstavbu chrámu dosáhly 26 tisíc zlatých, z toho částečně přispěl i sám císař František Josef. V roce 1898 instalovala místní firma Rieger v synagoze varhany. Po obsazení Krnova německou armádou v  roku 1938 přestal objekt sloužit k bohoslužbám. Avšak jako jedna z mála synagog v regionu byla uchráněna před zničením v době nacistické okupace. Člen krnovské městské rady Franz Irblich prosadil v době německé okupace přeměnu synagogy v tržnici, tím byla uchována pro budoucí generace. Svitky Tóry a kultovní předměty byly zachráněny. Po válce sloužila budova jako státní archiv. Po povodni v roce 1997, která poškodila archivní materiály, a rovněž samotný objekt, byla synagoga vyklizena. Dnes podporuje Židovská obec Olomouc využití budovy pro kulturní účely. Na podzim roku 2003 se do synagogy začal pomalu vracet duchovní a kulturní život v podobě písní a tanců v tradičním židovském duchu. Krnovská synagoga společně s krnovským židovským hřbitovem připomíná historii židovské obce na území města. Vnějším výrazem se chrám podobá spíše kostelům než starým synagogám z období před zrovnoprávněním Židů. Synagoga byla postavena v novorománském slohu, s interiéry v maurském stylu, inspirovaném stavbami sefardských Židů. Jedná se hlavně o dřevěný vyřezávaný kazetový strop  a loubí ženských galerií (ochozů, balkonů) v úrovni prvního patra nad hlavním sálem. Galerie jsou neseny litinovými sloupy, na kterých byly umístěny plynové lampy. Přízemí sálu bylo vyhrazeno mužům. Budova je 17 metrů široká a 24 metrů dlouhá. Dvě věže čtvercového půdorysu 5x5 metrů jsou přibližně 22 metrů vysoké. Severovýchodní věž synagogy nabízí nádherný výhled na střed města. Přístupná je skrze jihovýchodní věž točitým dřevěným schodištěm. Objekt má tři vchody – hlavní vchod z jihozápadního rohu z Barvířské ulice, boční vchod do věže v jihovýchodním rohu také z Barvířské ulice, a zadní vchod ze zahrady na západní straně. Přes zádveří u bočního vchodu v jihovýchodní věži se vchází do centrálního sálu synagogy. Venkovní dveře v přízemí, vedoucí do Soukenické ulice, jsou pouze dekorativním prvkem fasády, za nímž se nachází zdivo. V těchto místech uvnitř sálu visel aron ha-kodeš, dřevěná skříň se svitky Tóry. Na půdě je uložena kamenná deska, do níž je hebrejsky vytesáno deset přikázání.  Desatero, důkaz víry v Boha, bylo až do roku 1938 umístěno na venkovním střešním soklu mezi věžemi, směrem do Soukenické ulice. Zadní západní část synagogy zahrnuje přízemní chodbu, navazující na hlavní vchod a dvojramenné schodiště do prvního patra, na kterém se nacházejí prostory kdysi zasedací místnosti, později kanceláře archivu a vchod na galerie. V sále synagogy jsou dnes umístněné více než sto let staré lavice původně z olomoucké synagogy, odkud byly demontovány krátce před jejím vypálením v roce 1939. Mají se stát živým památníkem obětem šoa z Krnova a Bruntálu. Každé ze 49 míst v lavicích bylo symbolicky přiděleno jedné ze 49 vybraných obětí, které tak zosobňují vyvražděnou komunitu (ve skutečnosti bylo těchto obětí mnohem více).