Jediná dochovaná brána městského opevnění byla vystavěna současně s opevněním ve druhé polovině 13. století. Po požárech v letech 1652 a 1799 prošla proměnou. Ve třetí čtvrtině 19. století byl zřízen přístavek se schody do prvního patra. V roce 1882 byla upravena na vodárnu a takto sloužila až do roku 1930. Přitom v letech 1916-1920 byla rekonstruována architektem Kamilem Hilbertem. Dnes se zde nachází Galerie ve věži, kavárna a čajovna a z posledního pátého patra je možno podívat se na město. Nicméně lepší vyhlídku poskytuje gotická věž kostela sv. Petra a Pavla, která je rovněž přístupná veřejnosti.

Propusti pro vory jsou dnes jen nostalgickou vzpomínkou na časy, kdy bylo po Vltavě splavováno dřevo z jižních krajů. Tato zašlá sláva vorařů, která skončila v polovině minulého století, měla své centrum v bývalém podskalí. Dnes ji připomíná celnice a památník na rohu Rašínova nábřeží a Svobodovy ulice. Propusť v Trojském jezu 409 m dlouhá a 12 m široká byla umístěna při pravém břehu. Jako jediná našla uplatnění i v současné době. Díky své délce byla upravena na sportoviště, pro vodní slalom.

První pec zde byla postavena v roce 1880 a před první světovou válkou produkovala Berlova vápenka na 25 tun vápna denně. Po válce ve dvacátých letech to bylo dokonce 45 tun denně. Vápenec sem byl dopravován košíkovou lanovkou z nedalekých Prachovic, poháněnou parním strojem. Patřila k nejstarším u nás, měla délku 5,5 km, 180 košů s kapacitou každého na 280 kg vápence a dřevěné stožáry vysoké 6-20 m v rozestupech od 20 do 140 m jich bylo na 110. Hotové vápno se dopravovalo vlečkou do Čáslavi. Výroba vápna byla zastavena v roce 1957 a lanovka postupně demontována. Vápenka se naštěstí dochovala. Zachovány byly obě pece, každá trochu jiné konstrukce. Obě však mají dvě samostatné peciště (šachty). Jedna je robustnější a představuje typičtější konstrukci železnohorské vápenky, druhá subtilnější je pacoldovského typu. Vápenka je také unikátní svým způsobem zavážení, který zde tvoří ocelová konstrukce výtahu a lávky, která od něj vede k zavážecím otvorům. Stavební stav vápenky je dobrý. Vápenka byla rekonstruována a západní pec navíc doplněna o objekt, ve kterém byla zřízena malá expozice vápenictví.

Zřícenina hradu Žebrák se nachází v okrese Beroun u obce Točník na jižním okraji Křivoklátských lesů. Jméno dostal hrad podle vsi, která tvořila jeho podhradí vzdálené asi 2 km jižně. Při důležité cestě, která spojovala Prahu s Plzní a vedla dále do Norimberku nechal hrad Žebrák vystavět  pravděpodobně Oldřich Zajíc z Valdeka, člen mocného šlechtického rodu Buziců. Za vlády Jana Lucemburského se stal majetkem českých králů. Tehdejší majitel Zbyněk z Valdeku vyměnil Žebrácké panství za Budyň. Lucemburkové si strategicky položený hrad velmi oblíbili. V roce 1341 koupil hrad mladší bratr Karla IV. Jan Jindřich Korutanský, který provedl rozšíření a nechal postavit hradní kapli sv. Apolináře a sv. Markéty. Hrad však držel jen do roku 1349, tehdy jej prodal samotnému Karlu IV. Další přestavbu hradu provedl jeho syn Václav IV., který zde také často pobýval. Po požáru v roce 1395 byl sice Žebrák ještě opraven, ale přesto začala jeho obliba u  Václav IV. klesat. Ten totiž nechal vystavět na nedalekém kopci nový a honosnější hrad Točník a na Žebrák přestal dojíždět. Ten si sice ještě v průběhu 15.století uchoval svou obranyschopnost, ale jeho význam postupně upadal. Jeho zkázu urychlili hledači pokladů, kteří hledali legendární poklad Václava IV a zejména požár z roku 1532. V polovině 16.století je hrad zmiňován již jako opuštěný. Poslední šlechtický majitel souhradí Josef Colloredo Mansfeld prodal hrad ve dvacátých letech Klubu českých turistů a proběhla částečná rekonstrukce. Žebrák byl stavbou bergfritového typu. Do dnešních dnů se dochovala mohutná válcová věž tzv. bergfrit zdobená iluzivním kvádrováním, která dnes slouží jako rozhledna. Dále je zde k vidění temná hladomorna, starý palác s pecí a torzo zdiva výstavného paláce Václava IV.