Území bylo chráněným přírodním výtvorem vyhlášeno v roce 1964. Má rozlohu 25,35 ha a rozkládá se na katastru Liboc. Divoká Šárka patří mezi nejkrásnější, nejznámější a také nejnavštěvovanější přírodní lokality v Praze. Masív je tvořen buližníkovými skálami s hlubokými údolími. Vyskytuje se zde řada vzácných živočišných a rostlinných druhů. Územím protéká Šárecký potok, který ústí do vodní nádrže Džbán. V počátcích českého státu zde bylo významné hradiště ovládající značné území.Tradiční cíl vycházek Pražanů, jedno z nejhezčích a nejromantičtějších míst na pražském území. Jméno tohoto skalnatého údolí, protékaného Šáreckým potokem, je spojeno s romantickými pověstmi o Šárce, která během dívčí války z příkazu své velitelky Vlasty vlákala do pasti zamilovaného Ctirada a vydala jej tak na smrt. Podle jiné pověsti prý vedl přes soutěsku Džbánu dřevěný most, po kterém každý večer jezdila za Přemyslem do Stadic kněžna Libuše. Eduard Štorch sem zase umístil část děje svých knížek pro děti Osada Havranů a Lovci Mamutů, zasazené do dávného pravěku. Především je však Divoká Šárka přírodní rezervací o rozloze 25,34 ha vyhlášenou v roce 1964. Na zdejších výslunných stráních se dochovala teplomilná vegetace skalních stepí. Roste tu například koniklec luční načernalý, kavyl Ivanův, tařice skalní. Území se rozděluje na dvě části a každé má svoje výstižné pojmenování. Pokud vstoupíme do Šárky směrem od západu, vejdeme nejdřív do části nazývané Divoká Šárka. Tato část má podobu úzké skalnaté rokle, sevřené strmými stěnami, vymodelovanými z buližníků. Pozoruhodné je již vstupní soutěska Džbán, kterou začal hloubit dnešní Šárecký potok již v době třetihor v měkkých horninách svrchní křídy. Když se pak dostal na úroveň níže položeného velmi tvrdého buližníkového podloží, nemohl už směr svého toku měnit a dále se do něj zařezával. Až vyhloubil dnešní kaňonovité údolí. Velmi malebná partie je Dívčí skok. Právě odtud prý skočila do hlubin výčitkami pronásledovaná Šárka. Dívčí skok je vynikajícím výhledovým místem, nikoliv ale jediným. Naproti tomu druhá východní část území se nazývá jako Tichá Šárka. Toto pojmenování je výstižné, od Jenerálky se údolí rozšiřuje, je prostornější a přehlednější, mnoho strání je povlovnějších a zalesněných. Dominantou už nejsou jen ojedinělé skalní útvary, ale vyvýšenina s kostelíkem sv. Matěje. V celém údolí se setkáme s řadou bývalých mlýnů a usedlostí. Ještě počátkem 20. století zde vedla jen úzká polní cesta.  

Rozsáhlé zříceniny zajímavého skalního hradu Valečov jsou jednou z dominant západní části Českého ráje. Jeho charakteristická silueta na pískovcových skalách u obce Boseň náleží k dominantám okolí Mužského. Valečov je spíše výjimkou mezi názvy hradů v Českém ráji, neboť většina tehdejších hradů nese název německý. Páni na Valečově Přesná doba založení hradu není známa. První písemné zprávy o jeho majitelích jsou z let 1316 – 1318, takže pravděpodobně jeho zakladateli byli místní šlechtici, kteří jméno hradu užívali ve svém predikátu. Hrad byl v té době pravděpodobně jen dřevěný a z části vytesaný do skály. Nejznámější příslušníky tohoto rodu představují Bernard a Bartoš z Valečova, významní husitští hejtmané a přátelé Jana Žižky z Trocnova. Nejkritičtější okamžiky přišly pro Valečov roku 1439. Tehdy se jej lstí a zradou zmocnil Jindřich z Vartemberka a Valečov byl vypálen. Valečov byl v rozvalinách až do pol. 15. stol., kdy jej Vaněk z Valečova, královský úředník Jiřího z Poděbrad, znovu vybudoval a řádně opevnil. V té doby bylo také vybudované podhradí s kamennými hradbami a hospodářskými budovami. Předhradí sloužilo jako zimoviště vojska. Páni z Valečova zde sídlili až do vymření rodu v roce 1481 a poté hrad rychle střídal majitele.  V 16. století byl hrad dokonce rozdělen mezi dva majitele. Bylo to po smrti Jiřího Vančury z Řehnic, kdy bylo panství i hrad rozděleno mezi jeho syny Hynka a Zikmunda. Rozdělením vznikly z kdysi celistvého hradního komplexu dvě torza s podstatně menší možností využití. Palácové jádro ztratilo svůj pevnostní charakter a hrad sloužil jako přechodné sídlo panstva a sídlo správy obou částí panství. Tento stav trval i za dalších majitelů Kapounů ze Svojkova, jímž hrad roku 1622 císař zkonfiskoval. Tímto aktem Valečov ztratil rezidenční funkci, známý vojevůdce Albrecht z Valdštejna ho pak připojil k nedalekému Mnichovu Hradišti.  Poté hrad pustl a sloužil jako obydlí chudiny a zdroj levného stavebního materiálu.  Poslední obyvatelé skalních bytů na Valečově se museli vystěhovat na základě nařízení c. k. okresního hejtmanství v Mnichově Hradišti z 5. října 1892. Největší skalní hrad Pro stavbu hradu bylo výhodně využito přírodní konfigurace pískovcových skalních útvarů.  Kromě jádra a dvou předhradí k němu náležela ještě zvláštní, rozsáhlá opevněná část s množstvím obytných objektů, z velké části vytesaných v měkké skále.  Tyto pukliny sloužily také jako pomocné prostory - vinné, pivní a chlební sklepy, kuchyně a komunikace. Valečov s tak představuje nejrozsáhlejší a nejkomplikovanější skalní hrad v Čechách, doplněný i o zděnou zástavbu. Jeho jádro, přes nesporné ovlivnění jedinečnou terénní situací, zjevně navazuje na hrady s palácem jako hlavní obrannou a obytnou stavbou. Valečov se nachází na Zlaté stezce Českého ráje a jeho návštěvu lze spojit s nedalekým zámkem Mnichovo Hradiště či s dalším velmi zajímavým skalním hradem Drábské Světničky. Ubytování jistě najdete v Mnichově Hradišti.

Zřícenina hradu Lichnice leží na okraji Železných hor v Pardubickém kraj, v okrese Chrudim. Příhodné přírodní podmínky Příběh Lichnice a jejích majitelů je v mnohém příznačný pro osud podobných staveb u nás. Než si ho začneme vyprávět, nutno podotknout, že toto místo bylo pro založení této menší pevnosti jako stvořené. Matka příroda dala obráncům hradu bonus v podobě dvou roklí – zvaných Lovětínská a Peklo. Tyto rokle vytvořily ostroh, který si někdy ve druhé polovině 12. století zvolil jako místo pro své hradiště jakýsi Smil. Historie hradu Smil ovšem nebyl jen ledajaký velmož. Byl to předek později velmi mocného rodu Ronovců. Nyní ovšem ještě mnoho peněz nemá, a proto si staví pouhé opevněné hradiště. Ovšem má v rukávu trumf, v letech 1193 – 1197 totiž pobývá ve vyhnanství v Sasku. To by ještě taková výhra nebyla, ovšem společníkem mu tam není nikdo jiný než budoucí král Přemysl Otakar I. Ten, když se roku 1197 po zmatcích a rodových půtkách stane králem, na svého věrného přítele nezapomene. Udělí mu, společně s jeho syny, úřady v Žitavsku a Budišínsku. Poměrně lehce získaný majetek využívá Smilův vnuk, shodou okolností nositel stejného jména a na místě původního hradiště vystaví v polovině 13. století kamenný hrad. Pojmenoval ho tehdy častým německým názvem Lichtenburk – což je vlastně česky Světlice. Z německého Lichtenburk se časem vyvinul český název Lichnice. Smil začal používat přídomek z Lichtenburku a dal tím základ významnému rodu, který v příštích letech sehrál nejednu významnou úlohu v životě Českého království. On sám byl věrný přívrženec krále Přemysla Otakara II. a zúčastnil se s ním vítězné bitvy u Kressenbrunu proti Uhrům. Za jeho života také začala kolonizace zdejšího kraje. Po jeho smrti se vlády nad Lichnicí ujal syn Oldřich. Jeho syn Jindřich směnil Lichnici ve 30. letech 14. století s Janem Lucemburským za Litické panství a hrad se tak stal královským zbožím. Hrad byl pak často zastavován a opět vykupován. Několikrát se jeho majiteli stali páni z Lipé. Dokonce tu jeden čas pobýval i Karel IV.  Hrad za husitských válek Za husitských válek doplatil hrad na kolísání svých pánů mezi sympatiemi k husitství a podporu Zikmundovi. Lichnici v roce 1421 dobyli orebité a svěřili ji Janu Městeckému z Opočna, který vzápětí přešel na stranu protihusitskou. Proto se Lichnice stala na dlouhý čas obleženým místem, které sirotci roku 1429 bez boje získali. Hradu nebyl souzen klid ani za bojů o moc mezi Jiřím z Poděbrad a šlechtou a zapojil se i do boje proti Matyáši Korvínovi. Období stabilizace nastalo v 16. století za Trčků z Lípy. Ti se významně zapsali do stavebního vývoje hradu a zlepšili jeho pevnostní systém. Také začali s pozvolnou přeměnou na pohodlnější sídlo a za jejich vlády také vzniklo městečko Podhradí. Když se na přelomu 16. a 17. století jeho další majitelé vystěhovali do pohodlnějšího třemošnického zámku, a Lichnice dokonce roku 1610 vyhořela, nebyla již obnovena. Další její osud byl velmi rychlý a smutný. Roku 1646 ji dobyli za třicetileté války Švédové a v roce 1648 se jí stal osudným rozkaz císaře Ferdinanda III., kterým nařídil pobořit hrady, aby se nestaly ohnisky odporu či opěrnými body nepřítele. Hradby byly pobořeny a v průběhu 18. a 19. století se Lichnice stala zdrojem levného stavebního materiálu. Od roku 1933 začaly probíhat záchranné a konzervační práce. Dispozice hradu Půdorys hradu má tvar rovnoramenného trojúhelníka, jeho základna, obrácená k severu, má délku asi 60 m, délka areálu je přes 90 m. V SV části hradu, vklíněna do hradní zdi, stojí mohutná raně gotická válcová věž o průměru 12 m. Vzhledem k její světlosti snad byla alespoň zčásti obytná. Zachovala se z ní jen spodní část. V jižním úhlu hradního trojúhelníku, na nejlépe chráněném místě, stál hradní palác, chráněný štítovou zdí silnou přes 7 m. Z původní stavby jsou jen trosky obvodových zdí. Zde bývala i hradní studna, znovu vykopaná při opravách. Trosky další obytné budovy pozdně gotického původu, se zachovaly v SZ části areálu. Jiná obytná křídla z doby Trčků z Lípy byla přistavěna k severní a západní hradební zdi. Ohradní zeď obíhala kolem celého hradu, hrad chránil navíc ještě parkán, mimo to široký příkop a vysoký val při východní a západní straně. V SV části předhradí chránil hrad barbakan z 16. století. Až hrad navštívíte nezapomeňte se zastavit u památného dubu, jehož stáří je delší než 700 let. Tipy na výlet U Licoměřic stojí malá soukromá rozhledna Na kopečku. Rozhledna je volně přístupná. V Třemošnici najdete městskou galerii. Vydat se můžete i na gotickou tvrz Semteš, romantický zámek Žleby nebo zříceninu tvrze Svojšice a zříceninu hradu Oheb. Ubytovat se můžete přímo v Třemošnici nebo v Chrudimi.

Busta národního buditele Josefa Dobrovského na Kampě stojí poblíž zahradního domku bývalé Komínkovské zahrady. Autorem plastiky z roku 1891 je T. Seidan. Původně, v roce 1902, byla umístěna u Národního muzea. V roce 1945, v době německé okupace, byla při náletu poškozena. Na dnešní místo byla plastika instalována v roce 1947.