ako nevelká osada vznikly Dolní Chabry již v raném středověku. Našlo se zde několik kamenných nástrojů ze starší doby kamenné, jejichž stáří se odhaduje na 1,5 milionu let. Poprvé se ves připomíná v roce 1092 v listině Konráda Brněnského. Listina tu uvádí poprvé Chabry jako „ves Chrabercych" kterou Konrád Brněnský daroval Ostrovskému klášteru. Ostrovský klášter je založen roku 999 Boleslavem II. Někdy na přelomu 11. a 12. století tu vzniká rotunda, později přestavěná na dnešní kostel Stětí sv. Jana Křtitele. Další nezpochybnitelná zmínka o Chabrech je z roku 1273 v listině papeže Řehoře X. pro Strahovský klášter. Ta uvádí Chabry jako jejich majetek. V roce 1397 privilegium krále Václava IV. potvrzuje jejich vlastnictví. V roce 1436 zastavuje císař Zikmund Chabry Starému Městu. Samotný dvůr se vrací Strahovskému klášteru. V první polovině 16. století se poprvé Chabry dělí na Horní a Dolní. Od poloviny tohoto století se pak na řadu let opravdu oddělily a byly na sobě zcela nezávislé. Každá měla svého rychtáře a většinou i jinou vrchnost. V roce 1634 byly Dolní Chabry protestantským Černhausům zkonfiskovány a dány Albrechtu z Valdštejna. Posléze v roce 1639 jim byly navráceny. V roce 1651 kupuje Dolní Chabry hrabě Jan Hartvik z Nostic, který je pak po 11 letech prodává Starému Městu pražskému. V roce 1719 se opět obě dosud nezávislé obce Horní a Dolní Chabry spojují v jednu. V roce 1968 se obec Dolní Chabry stává součástí hlavního města Prahy a dnes je MČ Praha – Dolní Chabry součástí správního obvodu Praha 8.

Zajímavá skalní kaple ve Všemilech se nachází kousek za domem čp. 51. Nejstarší zmínka o ni je z roku 1835. Tehdy byla neveřejnou kaplí vysekanou ve skále na soukromém pozemku s obrazem sv. Ignáce. Kvůli jejímu stále vlhkému prostředí nechtěl nad ní nikdo převzít patronát. Po druhé světové válce byla ve správě státu, dnes ji spravuje OÚ Jetřichovice. Ke kapli je dnes přístup, dovnitř lze nahlédnout oknem ve dveřích.

První pec zde byla postavena v roce 1880 a před první světovou válkou produkovala Berlova vápenka na 25 tun vápna denně. Po válce ve dvacátých letech to bylo dokonce 45 tun denně. Vápenec sem byl dopravován košíkovou lanovkou z nedalekých Prachovic, poháněnou parním strojem. Patřila k nejstarším u nás, měla délku 5,5 km, 180 košů s kapacitou každého na 280 kg vápence a dřevěné stožáry vysoké 6-20 m v rozestupech od 20 do 140 m jich bylo na 110. Hotové vápno se dopravovalo vlečkou do Čáslavi. Výroba vápna byla zastavena v roce 1957 a lanovka postupně demontována. Vápenka se naštěstí dochovala. Zachovány byly obě pece, každá trochu jiné konstrukce. Obě však mají dvě samostatné peciště (šachty). Jedna je robustnější a představuje typičtější konstrukci železnohorské vápenky, druhá subtilnější je pacoldovského typu. Vápenka je také unikátní svým způsobem zavážení, který zde tvoří ocelová konstrukce výtahu a lávky, která od něj vede k zavážecím otvorům. Stavební stav vápenky je dobrý. Vápenka byla rekonstruována a západní pec navíc doplněna o objekt, ve kterém byla zřízena malá expozice vápenictví.

Zámek Jaroměřice, okres Svitavy.