Středověké opevnění zbudované ve 14. století tvořilo několik obranných linií – hliněný val, příkop, nižší parkánová hradba opatřená střílnami a vyšší hlavní hradba zesílená asi 25 baštami a několika věžemi. Opevnění postupně ztrácelo svůj vojenský význam a od konce 18. století probíhalo jeho bourání. O několik desetiletí později v rámci rodící se památkové péče byly ještě existující zbytky fortifikace zachráněny před úplným zničením. Masarykovy sady – zde můžeme najít zbytky hlavní hradební zdi zastavěné v novodobých budovách a ukončené vodárenskou baštou, která náležela k několika věžím zpevňujících hlavní hradbu v nárožích a patrně i jinde. V roce 1768 začala sloužit jako vodojem, voda sem byla hnána z jiné níže položené vodárny a přiváděna do kašen na náměstí a několika studní v ulicích. V roce 1830 byla z věže ubourána dvě patra. Sokolovna (náměstí Tyršovo) – v nádvoří sokolovny se nachází klášterská bašta z konce 15. století. Je polokruhového půdorysu, původně otevřená k městu. Vedle vodárenské je jedinou dochovanou hradební věží. Ústupek v patře je patrně pozůstatek ochozu navazujícího na ochoz na hlavní hradbě. Pod baštou se dochovala v krátkém úseku parkánová hradba v originální hmotě se střílnami a opěráky. Jungmannovy sady – po celé délce sadů se zde nachází parkánová hradba. Jde však spíše o novější zeď, z níž originální jádro vystupuje pouze v krátkém úseku. Nad parkánem lze zahlédnout zbytky hlavní hradby na zahradě muzea a její pokračování v postraních budovách. Vedle pomníku obětem obou svěřových válek se nachází zrekonstruovaný obranný val městského opevnění, za ním jsou patrny zbytky příkopu. Před Litomyšlskou bránou dům čp. 1 – je pozůstatkem tzv. barbakánu. Barbakány budované v příkopu umožňovaly velkou koncentraci palných zbraní obránců a svou hmotou kryly před přímým ostřelováním hlavní bránu. Do uzavřené plochy barbakánu se zde vstupovalo z dnešní zahrady za domem, po projití první brány zastavěné v nynějším domě se cesta zahýbala do nedochované druhé brány a dále vedla rovně k třetí Litomyšlské bráně. Pozůstatek barbakánu je ojedinělý doklad vyspělého pozdně gotického městského opevnění.

Palác, jenž je typickou ukázkou tzv. české renesance má velmi bohatou a pestrou historii. Trojkřídlá stavba byla po velkém požáru na Hradě roku 1541 přestavěna podle předlohy Augustina Vlacha pro potřeby české šlechtické rodiny Lobkoviců v letech 1545–1567 jako jejich městská rezidence. Jako jedna z prvních staveb v Praze byla postavena ve stylu italské renesance. Zdi jsou zdobeny černými sgrafity severoitalského a benátského typu a půdorys paláce je ve tvaru písmene T. Na schodišťových štítech se nachází bohatá figurální výzdoba. Svým charakterem připomíná stavba spíš zámek než městský palác. Když majitel paláce Jiří z Lobkovic upadl u císaře Rudolfa II. v nepřízeň, byl mu veškerý majetek zkonfiskován a on sám byl uvězněn. Jeho majitelé se poté rychle střídali. Po Petru Vokovi z Rožmberka jej vlastnili Švamberkové, pak Eggenberkové. V roce 1719 přešel do majetku Schwarzenberků, jmenovitě Adama Františka knížete ze Schwarzenberka.  V letech 1723 - 24 opravoval a nově budoval obytné prostory pro schwarzenberskou rodinu Antonín Hafenecker podle projektu Antonia Erharda Martinelliho. Další osud paláce poznamenala skutečnost, že císařský dvůr sídlil ve Vídni a pražské paláce přestaly plnit funkci obytnou, protože jejich majitelé následovali dvůr. Na počátku 20. Století byly prostory paláce využity pro vojenskou konírnu a roku 1908 pronajali Schwarzenberkové palác Národnímu technickému muzeu. Za Druhé světové války byl palác částečně poničen a po jejím skončení sloužil jako expoziční prostory Vojenského historického muzea. Roku 2002 přešel palác do vlastnictví Národní galerie v Praze.

Kostel sv. Vavřince na Petříně byl vybudován již v románské době. První zmínky o něm se dochovaly z roku 1135. V letech 1735 – 1740 byl rekonstruován a barokizován. Zasloužilo se o to Bratrstvo pražských kuchařů, které zajistilo financování. V rámci těchto stavebních úprav byly postaveny i kopulovité věže. Projektantem byl K. I. Dienzenhofer, stavbu řídil M. I. Palliardi a jeho synovec I. Palliardi. V roce 1784 byl kostel sv. Vavřince na Petříně zrušen. Obnoven byl až v roce 1870. Oltář kostela je zdoben obrazem Umučení sv. Vavřince od J. C. Monna z roku 1693. Levý oltář zdobí obraz sv. Františka Saleského od V. Markovského. Strop sakristie je vymalován výjevy z údajného založení kostela sv. Vojtěchem v roce 991. V interiéru kostela je rovněž socha sv. Vavřince od J. Lederera z roku z roku 1756 a řada dalších děl. Podél kostela vede křížová cesta a v jeho blízkosti stojí dvě kaple Božího hrobu. Jedna z roku 1732 a druhá z roku 1737.Tabulka připevněná na fasádě kostela sv. Vavřince sděluje, že leží ve výšce 327,261 metrů nad hladinou Jaderského moře. Tady na temeni Petřína bývalo staré pohanské obětiště. Vrch byl v té době celý pokryt pralesem a uprostřed hvozdu vynikal mohutný rozložitý dub, pod kterým hořel obětní oheň. Podle pověsti si zdejší lidé, kteří lámali kámen, rozdělali oheň, aby se trochu zahřáli. Rozutekli se však zděšením, neboť v plamenech spatřili tancovat záhadné bytosti. Po Praze se pak rozšířila zpráva, že to budou asi bohové. K dubu pak putovala celá procesí, zapalovat nové ohně a nové oběti. Nakonec zakročil sám pražský biskup Vojtěch. Starý dub dal porazit, ohniště, které pohané založili, nechal rozmetat, aby obětní rituály nepokračovaly dál. Ale pokračovaly dál. Patrně až kníže Soběslav dal místo vymýtit a na planině postavit kostel a tím pohanské zvyky zastavil. Kostel sv. Vavřince, jehož základy pamatují první polovinu 12. století. Svatý Vavřinec umučený na rožni se stal patronem kuchařů, a tak není divu, že kostelík koupili někdy na začátku 18. století kuchařský cech a dal jej barokně upravit. Dnes je katedrálním kostelem starokatolická církev. Vedle kostela stojí kaple Kalvárie s kamennou kazatelnou a „Kristovým žalářem“. Zdobí ji sgrafito Mikoláše Alše Zmrtvýchvstání Krista. Vedle kostela bývalo popraviště. O jeho existenci jsou historické zprávy v souvislosti s vyvražděním Slavníkovců. Ty příslušníky rodu, které na Libici 28.9.995 Přemyslovci nestačili povraždit, vedly prý jako divou zvěř do Prahy a pobíjeli na Petříně. Petřínské popraviště pak bylo až do 14. století vyhrazeno pro trestání velkých politických protistátních přečinů. Teprve po vybudování hladové zdi se popraviště přesunulo na vrch Vítkov. 

Hradec Králové je statutární město na východě Čech a metropole Královéhradeckého kraje, ležící na soutoku Labe s Orlicí a má téměř sto tisíc obyvatel. Hradec Králové je jedno z nejkrásnějších českých měst, s velmi bohatou a dlouhou historií ve které byl několik staletí druhým nejvýznamnějším městem po Praze. Výhodná poloha na soutoku dvou řek, předurčila místo kde nyní Hradec Králové stojí k velmi brzkému osídlení. Již v 10. století zde vzniklo slovanské hradiště rodu Slavníkovců s rušným tržištěm, ovládajícím starou obchodní stezku. Když roku 995 došlo ke sjednocení českých kmenů pod vládou Přemyslovců, stal se Hradec sídlem knížete a správním střediskem rozsáhlého území severovýchodních Čech. Rozvoj města probíhal nepřetržitě po celé středověké období. Osudový význam pro vývoj městského osídlení mělo 13. století, kdy se za Přemysla Otakara I. roku 1225 stal hrad s tržním předhradím svobodným královským městem. Ještě ve 13. století byl postaven nový gotický královský hrad, který se stal oblíbeným místem pobytu posledních přemyslovských králů. Jeho význam ještě vzrostl, když ho ustanovil Václav II. za část věna českým královnám, které na hradě žily jako vdovy. Na rozvoji města se ve 14.století začali podílet němečtí kolonisté a početná vrstva kupců a řemeslníků. Právě z této doby pochází městské opevnění, které na dlouhou dobu vytyčilo rozměry města. Město dlouho těžilo z přízně, kterou mu věnovali členové vládnoucího rodu. Když se město při výbuchu husitské revoluce postavilo na stranu Jan Žižky, který je ve městě dokonce pohřben, zdálo se, že tato přízeň bude ztracena. Ale už Jiří z Poděbrad a Vladislav Jagelonský si město velmi oblíbili, navrátili mu privilegia a podporovali stavební ruch. Období třicetileté války však bylo pohromou pro město. Švédská okupace, příchod jezuitů, násilné nucení ke katolické víře – to vše sužovalo město hmotně i duchovně. Švédské vpády postihly Hradec nejen vysokým výpalným, ale i těžkými ztrátami na obytných domech na předměstích a na uměleckých a stavebních památkách. Rozsáhlá a lidnatá předměstí byla fortifikacemi a požáry proměněna v poušť. Šťastná hvězda nad městem přestala svítit zcela v 18.stoleté. Město bylo jednak germanizováno a také poničeno během prusko-rakouských válek. Pruské vpády do země přinutily Josefa II., jako spoluvladaře Marie Terezie, k rozhodnutí, vybudovat z Hradce Králové vojenskou pevnost. Stavbě pevnosti, prováděné s přestávkou v letech 1766 až 1789, musela ustoupit obě předměstí. Roku 1866 se za hradbami pevnosti rozhodla válka mezi Rakouskem a Pruskem. Tehdy se ukázala další existence pevnosti bezúčelnou. Hradby se staly brzdou dalšího rozvoje. Pevnost tedy byla zrušena a hradby zbourány. Ve 20.století význam Hradce Králové opět stoupal. Město bylo oblečené do nového moderního hávu, stalo se krajským správním a kulturním centrem.Historický střed města tvoří Velké náměstí. Na něm stojí kostel sv. Ducha, zdejší katedrála ve stylu vrcholné gotiky, která pochází z počátku 14. století. V cihlové stavbě postavené pro královnu Elišku Rejčku je pohřben Jan Žižka z Trocnova. Ozdobou chrámu je kruchta, kde je nejstarší vyobrazení městského znaku, zlatá iniciála G v modrém poli, z roku 1463. Dalšími cennými památkami katedrály je pastoforium, což je schránka na nádobu s hostiemi, z konce 15. století či cínová gotická křtitelnice. Vedle katedrály stojí renesanční Bílá věž, kde je uložen třetí největší zvon v Čechách. Svůj název dostala podle bílého pískovce, z nějž byla postavena. Původní smysl budovy byla strážní a požární věž, která nyní slouží turistům k výhledům na město. Věž měří něco málo přes 71 metrů. Na Velkém náměstí stojí i barokní biskupská rezidence, kterou vystavěl Giovanniho Santiniho. Důležitou součástí náměstí je Mariánský sloup, který byl postaven roku 1716 jako vděk, že se městu vyhnul mor. Město je proslulé moderní výstavbou. Město je učebnicí moderní architektury obdivovanou po celé Evropě. Atmosféru Počátky této intenzivní práce významných architektů patří Janu Kotěrovi, autorovi secesní budovy muzea. Po 1. světové válce se pak stává vůdčím architektem města Josef Gočár, jemuž vděčí za vznik mnoha staveb nové části města, mezi jinými budova Ředitelství drah na Ullrichově náměstí (dnes Magistrát města), úprava Masarykova náměstí s pomníkem prezidenta, komplex škol na Tylově nábřeží (dnešní Gymnázium J. K. Tyla a přilehlá základní škola). Díky tomuto modernímu hávu se pro Hradec Králové vžilo označení „Salon republiky“. Atmosféru dokresluje množství parků a malebných nábřežních promenád.Ve městě se konají každoročně festivaly-Jazzový či divadelní, a další pravidelné akce a výstavy. Místní divadlo patří k jedněm z nejlepších v naší republice. Ze známých osobností měli co dočinění s Hradcem Králové například Václav Kliment Klicpera, podle něhož se jmenuje zdejší divadlo, Josef Kajetán Tyl, Karel Jaromír Erben a Alois Jirásek, kteří studovali na zdejším gymnasiu.