Hřiště se nachází severozápadně od letohrádku Kinských. Vstoupit do něho lze i z této zahrady.

Leopoldova brána byla postavena v letech 1676 – 1678 podle projektu C. Luraga. Plastiky zdobící bránu jsou dílem G. B. Allia. Umožňuje přístup do pevnosti z jižní strany a je druhou, vnitřní branou. První je brána Táborská.Raně barokní Leopoldova brána byla vystavěna s největší pravděpodobností v 60. letech 17. století, v první etapě budování hradeb po skončení třicetileté války. Bránu navrhl Carlo Lurago. Zatímco zadní strana brány je hladká, průčelní stěna je bohatě sochařsky zdobená. Štítovou nadstavbu brány odděluje korunní římsa. Pod ní je ve střední části umístěn maskaron. Na samém vrcholu štítu je kamenná plastika orlice, kterou po stranách doplňují koule a o něco níže kamenné plastiky lvů. Brána je rovněž někdy nazývána jako Francouzská. To proto, že v letech 1741-42 kdy byla Praha okupována francouzským vojskem, byly vylepšovány vyšehradské hradby. Stavebním pracem velel francouzský generál, inženýr de Berdiquier. Ten nechal, jak se sám domníval na věčnou paměť, umístit na bránu svůj znak. Avšak ihned po odchodu okupačního vojska byl znak odstraněn. Počátkem 19. století byla brána zazděna, a až v roce 1841 po dostavbě Cihelné brány kdy byla vyšehradská pevnost zprůjezdněna, byla vyzdívka odstraněna. Jak celý Vyšehrad je i Leopoldova brána obestřena pověstmi. Vždy, když byl měsíc v úplňku, obcházel ji duch nějakého francouzského majora, který tady v době, kdy Vyšehrad okupovala francouzská armáda, tragicky zahynul. Navíc tu měl rdousit vojáky stojící na stráži a kulky na něho vystřelované prolétaly jeho tělem jako mlhou. Vojáci tak na stráž u Leopoldovy brány nastupovali plni hrůzy.

Klánovice jsou jednou z okrajových lokalit Prahy. Jsou známy spíše jako letovisko Pražanů. V první polovině 19. století zde byla postavena řada výletních středisek. Lázně, tenisové kurty, golfové hřiště, koupaliště apod. I dnes patří Klánovice k poklidným částem hlavního města. K Praze byly připojeny v roce 1974. Název Klánovic je odvozen od jména podnikatele Klána, který zde postavil na zakoupených pozemcích několik domků určených pro letní pobyt.

    Okresní město Nový Jičín patřící do Moravskoslezského kraje je pro nepřipraveného návštěvníka plné překvapení. Čeká na něj totiž pohádkově překrásné historické město, ležící v malebné přírodě na jižním okraji Moravské brány. V městečku nad řekou Jičínkou na Vás dýchne stará atmosféra, útulnost a všudypřítomný klid, který si jistě nemůže vynachválit jeho téměř 27 tis. obyvatel. Historické jádro města, kterému dominuje pravidelné čtvercové náměstí, je městskou památkovou rezervací.     Na vzhledu města je dodnes znát, že bylo postaveno na „zelené louce“. Nový Jičín už od svého vzniku měl pravidelný čtvercový a pravoúhlý tvar. Téměř čtvercový, mělo i městské opevnění. Dobou vzniku je 14.století. Doba vlády Lucemburků. V roce 1313 vydal král Jan Lucemburský ve prospěch města listinu, ve které mu udělil právo vybírat clo a mýto. Tato listina je nejstarší písemnou zprávou o městě. Výhodná poloha na křižovatce důležitých obchodních cest měla příznivý vliv na rozvoj města. Do roku 1434 bylo město v majetku pánů z Kravař, po tomto datu se v držbě střídalo více majitelů. V letech 1500 až 1558 byli vlastníky města Žerotínové. Za jejich držení město vzkvétalo a bohatlo. Přebudovali gotickou tvrz pánů z Kravař na pohodlné renesanční sídlo, nynější Žerotínský zámek, po zničujícím požáru, při kterém lehla popelem původní dřevěná zástavba, se zasloužili o výstavbu mnoha kamenných domů na náměstí a také městské radnice. Jejich vláda byla také ve znamení rozkvětu řemesel. Peníze do městské pokladny plynuly jednak vařením a šenkováním piva, ale zejména vyhlášenou soukenickou výrobou. Nový Jičín se stal po Jihlavě druhým nejvýznamnějším výrobcem sukna na Moravě. Díky tomu se mohlo bohaté město roku 1588 od Žerotínů vykoupit z poddanství a stalo se městem komorním. Nad ním byla už jen královská koruna.  Na konci 16. století po značném přílivu německého obyvatelstva přešla většina obyvatel na  novou luteránskou víru. Král Fridrich Falcký dokonce město povýšil  v roce 1620 na město královské, ale tehdy dostoupala šťastná hvězda Nového Jičína svého vrcholu. Po bitvě na Bílé hoře přišel prudký pád. Nový Jičín ztratil svou samostatnost a stal se opět městem poddanským. Byl darován olomouckým jezuitům, v jejichž majetku zůstal až do zrušení jezuitského řádu r. 1773. V tomto období čekala město rekatolizace. Do podoby města také promluvili dva velké požáry v roce 1768 a 1773, při nichž shořeli barokní měšťanské domy a město dostalo nový klasicistní háv. Opětovný vzestup města je spojen se zrušením Jezuitského řádu a se správními reformami 19. století kdy se stal Nový Jičín centrem oblasti. Průmyslová revoluce přinesla do města textilní průmysl a později také výrobu klobouků, která město proslavila. Kdyby se nepodcenil význam železnice v polovině 19.století, mohla být prosperita města ještě větší.     Do Nového Jičína se jezdí především za památkami. Mezi nejlákavější patří Žerotínský zámek v raně renesančním stylu, který je dnes sídlem Muzea Novojičínska. V jeho sálech je umístěna stálá expozice klobouků, jež poskytuje přehled o vývoji kloboučnictví v Novém Jičíně. Srdcem městské památkové rezervace je čtvercové Masarykovo náměstí. Působivá jsou zejména průčelí měšťanských domů, které kde se mísí různé stavební styly. Mezi nejzajímavější budovy na náměstí patří Stará pošta, dům U Bílého anděla, Laudonův dům, a v neposlední řadě i budova mnohokrát přestavěná radnice. Střed náměstí okrašluje morový sloup se sochou Panny Marie a kašna se sousoším Tančících sedláků v kravařském kroji. Celkový vzhled náměstí pak dotváří podloubí, které se zachovalo po všech jeho čtyřech stranách, a také pozdně gotická věž farního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Atraktivitu města umocňuje i jeho poloha. Vždyť stačí jen pár minut chůze a člověk se ocitne v hlubokých lesích Beskydského podhůří. Kdo dává přednost památkám, může zavítat do nedalekého Štramberku, Příboru nebo navštívit hrad Hukvaldy.