Renesanční zámek Jilemnice se nachází ve stejnojmenné obci v západních Krkonoších, okres Semily, kraj Liberecký. Od tvrzi k zámku Na místě dnešního Jilemnického zámku stávala původně valdštejnská tvrz. První zmínka o tvrzi je z roku 1492, předpokládá se ale, že vznikla již ve 14. století. V 16. století byl na místě tvrze vybudován Jilemnický zámek pány Křinecskými z Ronova. Později zámek zdědili páni Harantové z Polžic a Bezdružic. V roce 1701 jej koupil rod Harrachů, který ho v letech 1714 – 1895 přestavěl do dnešní podoby. Rod vlastnil panství až do 2. světové války, kdy bylo zestátněno. Dnes je zámek v majetku státu. Podoba zámku Původní renesanční jádro dnešního jilemnického zámku mělo půdorys písmene „L“ se štíhlou šestibokou věží na severozápadě a se dvěma arkádami na východní straně, které byly později zazděny. Zámek byl v minulosti větší než dnes. Patřili k němu dvě kuchyně se spíží, dvanáct komor, jedenáct obytných místností a kanceláří, tři sklepy v přízemí, čtyři sklepy v podzemí, pekárna, prádelna a konírna pro dvacet koní s komorou pro krmivo. Krkonošské muzeum na zámku Na počátku 18. století přestal zámek být trvalým sídlem majitelů. Po válce se na zámku střídali různé instituce, roku 1953 sem přesídlilo i Krkonošské muzeum, které zde sídlí dodnes. Toto muzeum se může pochlubit třemi originálními expozicemi. Expozicí z počátků českého lyžování, expozicí historicko-etnografickou, jejíž součástí je neopomenutelný Metelkův ozvučený betlém z let 1883 – 1913 a Kavánovou galerií, kde si můžeme prohlídnout díla z konce 19. a počátku 20. století. Interiéry zámku V interiéru zámku se nám dochovaly různé typy klenby. V západní části sídla se nachází křížové klenby a v patře klenba hvězdová. V místnostech byly rozsáhlé sbírky porcelánu (loketský, drážďanský, vídeňský, míšeňský) a skleněné servisy. Nábytek byl barokní, empírový ale i z dob romantismu. Významné jsou i sbírky grafiky a map, obzvláště Grauparova mapa z roku 1765. Další cenností byly sbírky zbraní a loveckých trofejí. Zámecký park Již v 16. století se zrodil základ zámeckého parku. Kryštof Bohumír Harant se zasloužil v polovině 17. století o rozšíření zahrady o vzácné rostliny, keře a stromy. Byly zde umístěny i dva nákladné vodotrysky. Pak o 25 let později se zde nachází i okrasní zahrada, obehnaná zdí, tvarované buxusové stěny, dva letohrádky, herna, dřevěná komora pro koroptve a sluneční hodiny, taky zahradnický domek, ovocná a zelinářská zahrada. Můžeme zde vidět nejstarší jilemnický strom – 250 let starou lípu. Po válce park velmi zpustl. Zajímavostí zámku je určitě největší soubor cechovních štítů v České republice a nejjemnější lněná příze na světě. V blízkosti sídla se nachází vzácný soubor lidové roubené architektury Zvědavá ulička z let 1788-89. Tipy na výlet V nedalekém Vrchlabí je k vidění Vrchlabský klášter, Krkonošské muzeum, zámek Horní Branná, tři historiecké domky s expozicemi nebo radnice. Nedaleko odsud můžete vystoupit na rozhlednu Žalý nebo prolyžovat celý den v Ski areálu Herlíkovice a Bubákov. Ubytovat se můžete v Jilemnici nebo ve Vrchlabí.

Nový hrad byl postaven v letech 1411 – 1412 staviteli Harvířem a Křížkem pro potřeby krále Václava IV., který zde také v roce 1419 zesnul. V roce 1421 byl dobyt husitskými vojsky a zbořen. Do dnešní doby se zachovaly pouze zbytky královského paláce a jedné z věží. Hrad založil Václav IV. a nazval ho Wenzelstein, toto jméno se však neujalo. Stavba započala roku 1411. Řídil ji novoměstský měšťan Hertvin a prováděl mistr Kříž. Král zde pobýval již roku 1412 a v roce 1419 zde i zemřel. Dne 31.12.1420 hrad oblehla pražská husitská vojska, která si zde zřídila doposud unikátně dochovaný obléhací tábor a toto vojsko jej 25.1.1421 dobyla a následně byl o dva dny později vypálen. Zříceniny se velmi dobře dochovaly až do 19. století, kdy byly částečně poškozeny lomem a v roce 1881 nadzemní konstrukce zbořeny, aby nepřitahovaly výletníky z Prahy, plašící v jejich okolí zvěř. Pětiboký areál Nového hradu se proti ose ostrožny obracel ostrou hranou, podobně jako starší věže s břitem. Přístupová cesta po mostě překonala mohutný šíjový příkop a drobnou čtverhrannou branou vstoupila do parkánu obíhajícího hrad, zajištěný ve svahu ještě dalším opevněním, které má dnes podobu valu a navazuje na šíjový příkop. Příchozí minul dlouhou boční frontu paláce a přes úzký vyzděný příkop pomocí padacího mostu kolébkové konstrukce vstoupil průjezdem druhé věžovité brány na vnitřním nádvoří. To ze všech stran obklopovaly budovy, převážně obytné. Hlavní obdélný věžovitý palác přiléhal ke zmíněné bráně a jeho delší osa byla rovnoběžná s osou ostrožny. K části nádvorní fasády paláce přiléhalo široké schodiště, vedoucí lomenou valenou klenbou zaklenutého do jeho suterénu. V přízemí a zřejmě i ve vyšších úrovních obsahoval palác tři místnosti.

Bývalý klášter augustiniánů poustevníků se nachází na okraji historického centra města. V současné době je budova konventu využívána Krkonošským muzeem, přístupným celoročně v otevíracích hodinách. Iniciátorem založení kláštera se stal Maxmilián František hr. Morzin. Roku 1705 byl položen základní kámen ke stavbě konventu, který vznikl dle plánů Adama Auera. O osm let později se konala slavnost položení základního kamene ke stavbě kostela sv. Augustina. První řeholníci přišli do Vrchlabí až roku 1714, a to 4 kněží a jeden bratr laik. Místní komunita přečkala rušení klášterů za vlády Josefa II. a působila zde až do roku 1950, kdy byla její činnost ukončena komunistickým režimem. Od té doby je budova konventu využívána Krkonošským muzeem, které zde mělo pronajaté prostory již v roce 1941. Klášterní komplex tvoří jednolodní kostel sv. Augustina s nástropními freskami od Gottfrieda a Ignáce Tauchmannových a rodinnou hrobkou hrabat Morzinů. Na východní straně kostela se napojuje čtyřkřídlá jednopatrová budova konventu, jehož interiér byl v druhé polovině 20. století upraven pro potřeby muzea. A. Š.

Původně se obec jmenovala Dawlice, pravděpodobně po prvém slovanském usedlíkovi, který se jmenoval Davel. To, že se jedná o velmi prastarou obec, dokazují různé nálezy. Své jméno si obec udržovala až do třicetileté války. Kým a proč bylo změněno, se neví. Třeba takový kopec Ládví se původně jmenoval Hledví. K tomuto názvu se vážou hned dva výklady. Za prvé jméno kopce může být odvozeno od pozorovati (hleděti či strážiti), neboť stejně jako dnes, byl i dříve velkolepou rozhlednou zvlášť na kraje severní. Za druhé své jméno může mít od bohyně Lady, které naši pohanští předkové na vrchu Ládví obětovali své dary. První zmínka o Ďáblicích je v listinách řádu křížovníků s červenou hvězdou z let 1233 a 1235, v nichž se jednalo o koupi několika vsí, mezi nimiž byly i Ďáblice. Původně je Constancie chtěla darovat ženskému klášteru na Poříčí u sv. Petra. Když však k jeho zřízení nedošlo, věnovala je Betlehemistům (křižovníkům s červenou hvězdou). Vše se značně vleklo, a tak až o téměř dvacet let později, v roce 1253 potvrdil král Václav I. křižovníkům všechna práva. Zmíněná darovací listina byla také potvrzena roku 1320 Karlem IV., který zároveň vzal řád křížovníků do své ochrany a zakázal jeho statky odprodávat, nebo dávat do zástavy. Velmi se dotkla obce třicetiletá válka. Ves byl řádu křížovníků zabavena a vše tedy ves, tvrz a statek koupil Jan, nestarší Petrášek z Vokounštejna, který ale na základě rozsudku Ferdinanda III. musel vše vrátit a patrně odešel do vyhnanství. Část Ďáblic byla připojena k Praze již roku 1960, samotná obec pak od roku 1968. Dnes je MČ Praha – Ďáblice součástí správního obvodu Praha 8.