Štítkovský jez vznikl již ve středověku. V současnosti je jedním ze zařízení Smíchovského zdymadla. Leží mezi Janáčkovým nábřežím a Slovanským ostrovem.. Původní jez byl dlouhý 350 m a vedl napříč řekou. Na počátku 20. století byla jeho poloha změněna. Ve stření části je kolmý na směr proudu, ale oba kraje jsou zalomeny po proudu řeky. Jez má pevnou konstrukci, je 280,36 m dlouhý, plocha jeho zdrže je 83 ha a její objem činí 2 281 700 m3. Uprostřed jezu je 12 m široká propusť pro vory, při pravém okraji pak plavební komora Mánes. Název jezu je odvozen od jména J. Štítky, který již v roce 1420 mlýny při pravém břehu Vltavy. V těsné blízkosti byl kdysi, dnes již zaniklý, jez nazývaný Petržílkovský.

Městečko Zlaté Hory na Jesenicku proslulo ve středověku díky svým nalezištím zlata v blízké říčce Olešnici, kolem které byly budovány štoly. V současnosti se v tomto romantickém kraji buduje replika středověkého hornického městečka s naučnou stezkou. Říká se mu Údolí ztracených štol a má přiblížit život a těžbu horníků. Návštěvníci zde mohou shlédnout dva sruby, jejichž součástí je stoupa na drcení zlaté rudy a také zlatorudný mlýn. Dřevěné stroje byly zhotoveny přesně podle dobových nákresů a původní technikou. Energií je voda, která je přiváděna vodními koly postavenými v kaskádě v původním kanále. Rudné mlýny jsou věrnou replikou staveb i jejich vybavení. Vytěžená ruda se nejprve drtila a pak třídila proséváním. Všechna zařízení jsou funkční a časem by v městečku měly vyrůst objekty, které byly v každé hornické osadě, včetně opevněné části pro ukládání denní těžby. Údolí ztracených štol tak opět ožije ruchem zlatokopecké osady jak tomu bylo v dobách jeho největší slávy.

Chrám Narození Panny Marie se nachází při velkém městském hřbitově u Havlíčkova náměstí. Stojí v místech kde po polovině 13 století založili zřejmě Havel z Lemberka a jeho žena Zdislava dominikánský klášter s velkým chrámem. V roce 1424 klášter vypálili husité, přitom zahynuli i mniši žijící v klášteře. Chrám byl obnoven, ale roku 1643 opět vyhořel. V dalších letech byl sice opraven, ale opět zanedbáván. Za josefínských reforem mu hrozilo odsvěcení a zánik. Na přímluvu dvorního knihovníka, turnovského rodáka Fortunáta Durycha byl zachráněn. Ve 20. letech 19. století přistoupili noví držitelé hruboskalského panství k přestavbě chrámu. Podle projektu vídeňského architekta Martina Hausknechta, vznikla čistá, až strohá monumentální trojlodní stavba s hlavní lodí dlouhou 57 m a vysokou 28,5 m, sklenutá žebrovou klenbou. Věž ve východním průčelí se během stavby začala naklánět a tak oproti projektu zůstala nižší o dvě patra. Hlavní křídlový oltář provedl Josef Ondřej Kranner. Do výklenků po stranách svatostánku byly vsazeny jaspisové desky vybroušené ze zdejší suroviny. Hlavní oltářní obraz namaloval Rudolf Miller podle předlohy Kristiána Rubena. Krásný interiér dotváří freska Korunování Panny Marie na klenbě prebytáře.

Autorem je slavný barokní sochař Matyáš Bernard Braun, který jej vytvořil roku 1710. Jde o první jeho dílo, kterým se představil v Praze a sousoší se pokládá za umělecky nejhodnotnější dílo Karlova mostu. Vzniklo nákladem opata cisterciáckého kláštera v Plasích Evžena Tyttla. Originál je umístěn v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti. Kopii vytvořil J. Novák a B. Rak v roce 1995. Sousoší představuje světici sv. Luitgardu, která žila na přelomu 12. a 13. století na území dnešní Belgie, byla členkou cisterciáckého řádu. Jeptiškou se stala na základě zjevení Krista, který ji volal, aby ho následovala. Posledních 12 let svého života byla slepá a před smrtí se jí zjevil ve snu Ježíš, který se odpoutal z kříže, aby ji objal a dal jí políbit svůj probodený bok. Právě tuto událost zobrazuje Braunovo sousoší.