Rokokový zámek Červený Dvůr leží ve stejnojmenné obci v blízkosti silnice z Chvalšin do Českého Krumlova. Historie zámku Zámek byl původně letohrádek Viléma z Rožmberka, který byl roku 1598 dobudován jeho mladším bratrem Petr Vokem o rozlehlou zahradu a oboru. První rozšíření objektu provedla Marie Arnoštka z Eggenbergu roku 1672, kdy vzniklo křídlo s kaplí. V letech 1748 - 1749 doplnil zámecké úpravy Josef Adam Schwarzenberg, při kterých byl areál rozšířen o sala terrenu. Výstavba pokračovala po roce 1756 budováním jižního křídla, jehož utváření navrhl knížecí stavitel Josef Fortin, který také sjednotil vnější fasády objektu. Poslední úpravy proběhly po polovině 19. století, kdy byl zámek určen jako letní sídlo Schwarzenbergů a k tomuto novému účelu také adaptován. Interiérům zámků vévodí především Čínský sál s malbami Františka Jakuba Prokyše z roku 1756. V současné době je však zámek Červený Dvůr veřejnosti nepřístupný, nachází se v něm léčebna pro drogově závislé a pro alkoholiky. Volně přístupný je jen rozsáhlý zámecký park, kterým vede naučná stezka Červený Dvůr. Zámeckému parku předcházela v minulosti původní obora založená Petrem Vokem z Rožmberka v roce 1598. Postupně pak byla přebudována v barokní, hvězdicovitě komponovanou zahradu, kde byl roku 1769 postaven čínský a holandský pavilón, různé romantické jeskyně, besídky, ostrůvek s můstky, obelisk i vodotrysky a chována exotická zvířata. Celá tato barokní úprava byla však v 1. polovině 19. století změněna v anglický park s krásnými scenériemi, loukami, vodními plochami i alejemi starých stromů a rozmanitými pohledy na zámek. V nedalekých Chvalšinách můžete navštívit Muzeum Schwarzenberského plavebního kanálu nebo se vydat na nejstarší kamennou rozhlednu Kleť. Navštívit zde můžete i hvězdárnu Kleť. Daleko odsud není ani krásné město Český Krumlov, které patří na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Pestrou nabídku ubytování najdete v Českém Krumlově.

Budova Národního divadla v Praze patří k nejpamátnějším stavbám nejen Prahy, ale celé České republiky. Budova Národního divadla vyrostla na křižovatce dnešní Národní třídy a vltavského nábřeží v červenci 1881. Stavbu, jejíž projekt vypracoval architekt Josef Zítek, vedl zprvu František Havel, od roku 1874 stavitel Kusý. Základní kámen Národního divadla byl slavnostně položen 16.5.1868.  Nejdříve se sbíralo. Ve městech i na vesnicích. Pořádaly se plesy, akademie, tomboly, merendy, výlety, divadelní představení, koncerty a bály. Korunu ke koruně sbírali řemeslníci, studenti, dělníci. Slušným darem přispěli i někteří čeští šlechtici, například Michal Kounic, Jan Lažanský, František Thun, Jindřich Chotek, Jan Lobkovic nebo Hanuš Kolovrat. Antonín Dvořák uspořádal ve prospěch Národního divadla koncert svých skladeb. Vyšel spisek Národ sobě, který redigoval Jan Neruda spolu s malířem Pinkasem a Ženíškem. Pozadu nezůstali ani továrníci a velkobchodníci. I jejich zlaťáky pomohly k tomu, že na konci července 1881 stálo divadlo téměř připravené k tomu, aby mohlo být představením Libuše otevřeno. Bedřich Smetana složil tuto slavnostní operu na libreto Josefa Wenziga již před několika lety, ale první provedení odkládal až na otevření Národního divadla. Libretista vycházel z námětu Libušina soudu z Rukopisu zelenohorského, o němž se tenkrát všeobecně věřilo, že je pravý a že pochází z 10. století. Opera v divadle opravdu zazněla, ale dříve než mohla být budova dohotovena a slavnostně odevzdána veřejnosti, vypukl na nedokončené stavbě požár který zničil střechu a téměř celý vnitřek. Klempíři prý dostatečně neuhasili oheň, na kterém rozehřívali páječky, jimiž spojovali plechy na střeše. „Příliš mnoho náhod,“ říká Miroslav Ivanov ve svém detektivním pátrání po historii požáru Národního divadla a zmiňuje záhadnou sebevraždu nadhasiče Čeňka Diviše, skutečnost, že v pražském vodovodu znatelně posklesl právě v den požáru v pátek 12.8.1881 tlak, že praskla roura novomlýnského vodovodu, že se železná bezpečnostní opona nedala ovládat, protože pod ní stálo v ten den lešení pro štukatéry, že ti dva pracující na střeše byly od německé firmy a že v té době probíhaly nacionalistické konflikty mezi Čechy a Němci, které vyvrcholily v úterý 28.6.1881 v Chuchli střetem, při němž zasahovala policie. Příliš mnoho náhod, možná příliš mnoho fantazie. Závěr expertízy, která se na konci 20. století uskutečnila zní: „Zvýšila se pravděpodobnost verze úmyslného založení, přesto však tuto verzi nelze považovat za zcela prokazatelnou. Chybějí přímé důkazy a usvědčení případných osob, které se mohly na založení požáru podílet. Záslužné je však to, že se pomocí expertízy podařilo vyvrátit obvinění vznesené tehdejším soudem na oba řemeslníky Jenische a Ziniburga. Když divadlo vyhořelo, s neobyčejnou obětavostí a nadšením byl sebrán nový kapitál a byla zahájena obnova, kterou vedl architekt Josef Schulz. A tak dnes stojí na břehu Vltavy, na půdorysu nepravidelného lichoběžníku, skvostná novorenesanční divadelní budova s kupolovitou střechou, při hlavní fasádě s portikem a lodžií, které se důvěrně říká „Zlatá kaplička“. V letech 1977-83 byla provedena celková rekonstrukce a modernizace a na místě tří klasicistních Koutových domů v těsném sousedství divadla byla v roce 1968 postavena Nová scéna a další dvě administrativní a restaurační budovy. Nová scéna se sídlem Laterny magiky je pozoruhodná moderní architektura s kruhovým hledištěm, jejíž fasádu tvoří 4.306 skleněných hranolů. Autorem projektu je ing. arch. Karel Pragner.  

Poutní areál na vrchu Skalka se nachází zhruba 1 km severně od Mníšku pod Brdy První stavbou v areálu byl kostelík sv. Máří Magdalény (1692-1693). V roce 1694 byl postaven vedle kostelíka klášter a na samém vrchu poustevna. Na konci 18. století byla zbudována ještě křížová cesta. Přestože celý arál byl významnou barokní památkou, byl koncem 50. let 20. století opuštěn. Po listopadu 1989 postupně dochází k obnově celého arálu. Skalecký klášter byl dokončen v roce 1694. Působili zde nejdřív benediktíni později františkáni. Po jejich odchodu v první třetině 19. století byl ve správě Náboženské matice. Nejcennější klášterní památkou byl nástropní obraz umístěný na stropě kláterního refektáře „Kající se sv. Máří Magdaléna“ od Petra Brandla. Při poškození Skalky poddolováním v 50. letech bylo dílo přeneseno na plátno, zarámováno a umístěno v kostele sv. Václava v Mníšku. Po druhé světové válce bylo výnosem tehdejšího ministerstva školství a kultury dán souhlas k sejmutí střešní krytiny a tím pádem budova kláštera odsouzena k zániku. Budova tak nebyla poškozena přímo těžbou, ale spíše rozkradena na stavební materiál pro stavby v Mníšku a okolí. Po listopadu 1989 začalo docházet k obnově kláštera. V roce 1996 bylo stabilizováno dochované zdivo, dozděny chybějící části a osazen nový krov. V červenci 1999 byl již objekt zstřešen a provedeny nové konstrukce stropů a v části budovy i podlahy. Následovalo osazení nových oken, nové elektrické rozvody a vydláždění podlahy sálu. V červenci 2001 se tak klášter mohl otevřít opět veřejnosti. I nadále pokračovaly další opravy jako obnovení štukové výzdoby sálu, položení dřevěné podlahy v bývalé ložnici hraběnky Čejkové a další. Na podzim 2006 byla dokončena oprava fasády kláštera. V současné době jsou v sálu od jara do podzimu pořádány výstavy a občasné koncerty. Část budovy slouží v turistické sezoně i jako občerstvení. Poustevna na samém vrchu Skalky byla stavěna souběžně s kostelíkem a dokončena v roce 1694. Jako další stavby podlehla v době komunistického režimu zkáze. V první polovině 90. let 20. století kdy bylo započato s rekonstrukcí zbyla z poustevny jen torza obvodových zdí. V roce 1994 došlo k zastřešení objektu a rozsáhlá rekonstrukce byla dokončena v roce 1996. Do vnitřní apsidy byla umístěna Pieta, dílo sochaře Jana Brokoffa. Současným uživatelem objektu je Arcibiskupství pražské a slouží jako přechodné sídlo kardinála. Křížová cesta vedoucí od kostelíka k poustevně pocházející z let 1755-1762 nechala vybudovat hraběnka Čejková tehdy sídlícíá v klášteře na Skalce. I křížová cesta byla v době komunistického režimu v poli nezájmu a chátrala. Počátkem 90. let 20. století souběžně s opravou kostelíka se dostalo i na křížovou cestu. Její výklenky zatím zůstaly prázdné. To se stalo inspirací pro výtvarnou soutěž, jejíž záměrem bylo dostat křížovou cestu do podvědomí veřejnosti a posléze získat finanční prostředky k jejímu definitivnímu vyzdobení. Soutěž byla opakovaně vypisována v letech 2001-2005 a vítězné práce byly v kopiích umístěny do kapliček křížové cesty, současná výzdoba pochází z posledního ročníku soutěže.

Popova skála je zdaleka viditelná dominanta východní části Lužických hor, nacházející se asi 4 km jihozápadně od Hrádku nad Nisou. Její vrchol tvoří tektonicky porušené svrchnokřídové pískovce, které jsou dnes různě vzpříčené a šikmo poskládané. Na vrchol upravený již v roce 1904 vede turisticky značená odbočka. Jsou zde železné schody a vršek zabezpečen zábradlím. Z vrcholku je krásný kruhový výhled do okolí.