Pustý hrádek se nachází nedaleko hradu Kašperk, vede k němu turistické značení a je volně přístupný. Historie spjatá s hradem Kašperk Pustý hrádek vznikl za Švamberků v první polovině 15. století a stal se předsunutým opevněním nedalekého hradu Kašperk. Zaujal totiž nebezpečnou vyvýšeninu, odkud by Kašperk mohl být ostřelován nově vyráběnými palnými zbraněmi. Pustnout počal spolu s Kašperkem koncem 16. století. Podoba hrádku Předsunutou baštu Pustý hrádek tvořila protáhlá plochostropá a patrně věžovitá stavba, směrem od hradu opatřená břitem. Dnes je zde k vidění nepatrný kus zdiva a odtud nedaleko stojící hrad Kašperk v celé své kráse. Tipy na výlet Po kraji se můžete rozhlédnout z rozhledny Sedle u Albrechtic, navštívit Muzeum motocyklů a expozici české hračky a Muzeum Šumavy v Kašperských Horách. V Hartmanicích najdete židovskou synagogu nebo Vintířovu skálu nedaleko od nich. Ubytovat se můžete v Kašperských Horách. M.K.

Areál  Klementina je nejstarší a největší jezuitská kolej v Čechách. Jezuité zde v průběhu svého působení vybudovali prostory pro řádovou komunitu, univerzitní posluchárny, knihovnu, tiskárnu a samozřejmě několik chrámových staveb. V duchu baroka a doby se stavební pojetí stalo oslavou víry, řádu a hodnot které jezuité vyznávali. Klementinum má bohatou historii i přítomnost. Klementinum bylo a je důstojným stánkem kultury a vědění. Pojďme společně nahlédnout do jeho historie a seznamme se s jeho stavbami. Když jezuité roku 1555 přišli na pozvání Ferdinanda I. do Prahy, aby mu pomohli s převýchovou protestantských Čechů, vybrali si za svou základnu bývalý dominikánský klášter u sv. Klimenta na Starém Městě blízko Karlova mostu. Tento kostel dal později jméno celému areálu. Ovšem až porážka českých stavů na Bílé hoře a následná rekatolizace znamenala posílení pozice jezuitů a s tím spojený stavební rozmach. V letech 1653–1726 zde vznikly budovy koleje, jež se rozkládaly kolem pěti nádvoří, patřily k nim tři kostely (sv. Salvátor, sv. Kliment a Vlašská kaple), dvě věže, školy, kolej, knihovna, divadlo, hvězdárna i vlastní tiskárna. Na výstavbě se podílelo několik generací stavitelů, malířů a sochařů. Vedoucím stavitelem byl Ital C. Lurago, jeho následovníky G. D. Orsi, M. Allio, P. I. Bayer, F. M. Kaňka či K. I. Dientzenhofer. Stavebním slohem bylo pochopitelně baroko ve své rané i vrcholné fázi a také klasicismus. Na výzdobě se podílela celá řada uměleckých géniů. za všechny jmenujme sochaře M. Brauna, či F,M. Brokoffa, malíře V.V.Reinera a K.Tausche. Prostory Klementina hojně využívali zejména studenti. Jezuité, proslulí svým kvalitním a sofistikovaným školstvím, byli po Bílé hoře pověřeni správou a vedením Karlovy univerzity. Ta od té doby nesla název Univerzita Karlo – Ferdinandova. Do prostor Klementina byla přemístěna i univerzitní knihovna. V roce 1751 bylo v Klementinu otevřeno muzeum matematiky a o rok později zde začaly být prováděny pravidelná hydrometeorologická měření a pozorování. U počátku této tradice byl matematik J. Stepling a astronom A. Strnad. Dalšími známými osobnostmi Klementina v jezuitské éře byli Antonín Koniáš a Bohuslav Balbín.  Éra jezuitů skončila v roce 1773, tehdy byl řád zrušen a Klementinum zůstalo v užívaní již sekularizované univerzity a také arcibiskupského semináře.  Po rozdělení  Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou v roce 1882 zůstala v areálu Klementina již pouze česká větev. Ta využívala Klementinum do roku 1930 od té doby zde sídlí již jen Národní knihovna a také knihovna technická, která byla stavebně rozšířena v letech 1924 – 1931 architektem Ladislavem Machoněm za spolupráce sochaře Otty Gutfreunda. Z architektonického pohledu, představuje Klementinum uzavřený komplex o čtyřech dlouhých vnějších dvoupatrových křídlech, svírajících pět nádvoří, oddělených od sebe vnitřními dvoupatrovými křídly. Jeho volnou součástí jsou rovněž chrámy sv. Salvátora, sv. Klimenta či Vlašská kaple Nanebevzetí P. Marie. Nejstarší část koleje je na straně u Křižovnické ulice. Vedle kostela sv. Salvátora vede hlavní portál na I. nádvoří. Zde stojí socha Pražský student od Josefa Maxe z r. 1847, která byla postavena na památku studentů bránících Prahu proti Švédům v r. 1847. Uprostřed dalšího nádvoří, tzv. révového je raně barokní kamenná kašna jako pozůstatek prvního vodovodního systému v Praze, vybudovaného jezuity. Okno kolem tohoto nádvoří jsou zdobeny slunečními hodinami. Celkem je v areálu Klementina 13 slunečních hodin. Ve studijní části Klementina jsou nejcennějšími interiéry letní refektář (dnešní studovna), zrcadlová kaple a barokní knihovní sál. Z dalšího nádvoří se vchází již na Mariánské náměstí. V průchodu portálu se nachází vstup do Státní technické knihovny. Na tomto nádvoří je pomník ředitele zdejší hvězdárny a astronoma Josefa Steplinga ve tvaru Amorka s dalekohledem od Ignáce Platzera. Nad budovami Klementina se tyčí Astronomická věž. Klementinum, v němž má prostory Národní knihovna,  dnes využívají zejména studenti pražských vysokých škol a badatelé. Prohlídková trasa zahrnuje Barokní knihovnu (Barokní sál), Astronomickou věž, Meridianový sál a Zrcadlovou kapli. Areál Klementina  je Národní kulturní památkou.   Proti Nové radnici na západní straně Mariánského náměstí je jeden ze vstupů do Klementina, které se rozměry a svým téměř pevnostním charakterem stalo pro současníky i pro další generace výmluvným symbolem protireformačních snah jezuitů za podpory Habsburků.Nové církevní řády, stejně jako nová a bohatá, většinou cizí šlechta, přicházející do Čech po roce 1620, cítily potřebu manifestovat své nově získané postavení a budovaly si pompézní stavby do té doby nevídaných rozměrů. Staroměstská jezuitská kolej, podle kostela sv. Klimenta nazývaná Klementinum, hovoří o rozpínavosti a nadvládě jezuitů jasnou řečí. Čiší z ní naddimenzovanost, pyšná strohost a asketická přísnot. Je to největší jezuitská stavba na území ČR. Její výstavbě muselo ustoupit na 32 domů, tři kostely, klášter a dvě zahrady. Po Pražském hradu je to druhý největší areál v Praze. Jezuité tu působili již po roce 1558, v době kdy tu měli klášter dominikáni. Po Bílé hoře dominikány vypudili a sami se pustili do výstavby nového komplexu. Klementinum je soubor dvoupatrových staveb, rozložených okolo tří dvorů. Nejstarší část, obrácenou do Křižovnické ulice, stavěl od roku 1653 Carlo Lurago. Člení ji mohutný bosovaný pilastrový řád, doplněný štukovými hlavami imperátorů od Giovanniho Bartolomea Carattiho. Původně dvoupatrový trakt byl v letech 1924-25 zvýšen o třetí poschodí. Vedle kostela sv. Salvátora je hlavní vstupní portál do areálu ze 17. stol. Klementinum dokončil v 18. stol. architekt František Maxmilián Kaňka, podle jeho projektu byly vystavěny budovy kolem třetího nádvoří a hvězdárenská věž ( 1721-23 ), přestavěna v roce 1748. Na střeše věže je olověná socha Atlanta z roku 1727, pocházející z dílny M.B.Brauna. K původním barokním prostorám patří ve východním křídle ambitu i bývalý refektář, zdobený obrazy Kryštofa Tausche, a zrcadlová kaple od F.M.Kaňky z roku 1724. Nad kaplí je sál bývalé jezuitské knihovny s iluzivní malbou kupole a s malbami Jana Hiebla. V prvním patře západního křídla je tzv. Mozartův sál s rokokovými malbami a některými Mozartovými rukopisy. Původní zařízení si uchoval i matematický sál, sál rukopisů i hudební sál. Už začátkem 80. let 18. století byla v Klementinu založena tzv. Mannheimská společnost která začala soustavně sledovat počasí a některé astronomické jevy v Praze. Tak byla založena první pražská hydrometeorologická stanice. Po zrušení řádu převzala tuto činost pražská obec. Klementinu dominuje hvězdárenská věž, dostavěná v roce 1751.

Dům umění má své sídlo v jednom z nejkrásnějších renesančních paláců města, který byl vystavěn na místě dvou starších gotických domů od poloviny 16. století. Přízemí domu původně sloužilo jako tržnice, otevřená do náměstí, snad i jako šenk. Dnes slouží palác výstavním účelům Jihomoravského muzea. Reprezentativní výběr z bohatých uměleckých sbírek Jihomoravského muzea zde prezentují stálé expozice "Staré umění Znojemska" ve druhém podlaží a "Medailér Jan Tomáš Fischer" v podlaží prvním. Výstavní sály v prvním podlaží jsou určeny výstavám převážně soudobého výtvarného umění. V přízemí se nachází víceúčelový sál pro příležitostné výstavy, přednášky a konference, ve vstupní síní - "mázhauzu" kromě prodejny muzejních publikací a suvenýrů také příjemná kavárnička. Stálá expozice Staré umění Znojemska – kolekce 50 obrazů a soch, vážících se k uměleckému dědictví jihozápadní Moravy. Ve sbírce gotického umění vyniká především Madona znojemská, dílo Mistra michelské madony, jež vzniklo v moravském prostředí ve třicátých letech 14. století a řadí se k unikátním památkám svého druhu u nás. Nejstarším exponátem expozice je tzv. Znojemská Libuše, představující portrét královny, jejíž vznik je kladen do konce 13. století. Dobu baroka charakterizuje cenná kolekce sochařských a malířských děl, v níž jsou zastoupena významná díla umělců, pracujících většinou pro interiéry zdejších klášterů a kostelů. Mince zemí Koruny české - Unikátní systematickou sbírku českých mincí a medailí shromáždil Josef Květoň ve druhé polovině 19. a počátkem 20. století.  

Cisterciácký klášter v Oseku slouží svému původnímu účelu dodnes. Najdeme ho v Ústeckém kraji na úpatí Krušných hor. Klášter v Oseku byl založen vlastně dvakrát. Jeho prvním zakladatelem byl roku 1191 velmož Milhošť. Ten pozval mnichy z bavorského kláštera Waldsassen a nabídl jim svůj statek Mašťov. Mnichům se ovšem nevedlo tak je roku 1198 vyhnal. Ujal se jich ovšem Slávek z rodu Hrabišiců a usadil je na svém panství v Oseku u kostela sv. Petra a Pavla. V dalších letech Slávkovi potomci, rod Rýzmburků Osek zcela přenechali mnišskému řádu a přestěhovali se na nově vybudovaný hrad Rýzmburk. Klášter po rozkvětu v první polovině 13.století utrpěl značné újmy v bojích o moc mez Přemyslem Otakarem II. a jeho otcem a i později byl poničen při působení Braniborů v Čechách. Důležité pro život kláštera byla skutečnost, že z něj Jan Lucemburský učinil klášter královský a až do husitských válek se cisterciákům dařilo. Horší časy přišly během husitských bouří, kdy byl klášter několikrát vypálen a mniši museli klášter na čas opustit. Do Oseka se sice nakrátko za vlády Jiřího z Poděbrad vrátili, ale ohromné dluhy vedly k jeho zrušení. Bratři se uchýlili do klášterů na Zbraslavi a Sedlci u Kutné Hory. Snahy o jeho obrodu brzdidla třicetiletá válka, ale roku  1650 bylo schváleno jeho obnovení. Opatem byl zvolen Laurentius Scipio (opatem 1650 – 1691), který opatství přivedl znovu do života. Klášter byl rozšířen a opraven. Za jeho následovníka se ve stavebních pracích pokračovalo a byla provedena přestavba klášterního kostela v barokním slohu, byla postavena nová prelatura, nemocnice a přestavěn kostel sv. Kateřiny. Stavbu vedl architekt O. Broggio a byla vyzdobena freskami V. Reinera a J. Steinfese. Také byl vybudován klášterní park a byla zřízena manufaktura na výrobu punčoch. Během reforem Josefa II. ušel klášter zrušení, ale stal se centrem vědy a umění. Byl zde založen přírodovědný kabinet, numizmatická sbírka, postavena astronomická hodinová observatoř a pěstovala se hudba. Po 2.světové válce byli bratři německé národnosti odsunuti a vzhledem k tomu, že cisterciáckých bratrů zbylo velmi málo, byl roku 1947 předána správa klášteru salesiánům. Po uchvácení moci komunisty čekal na osecký klášter pohnutý osud. Stal se z něj internační tábor pro mnichy. V dalších letech zde byl zřízen charitní domov pro řádové sestry. Po roce 1989 byl osecký klášter navrácen zpět cisterciákům. Dnes je klášter národní kulturní památka a je přístupný veřejnosti. Lze si prohlédnout čtyřkřídlou konventní budovu, která je jednou z nejstarších gotických prostorů v Čechách, křížovou chodbu, kapitulní síň, kde se nachází velmi cenný kamenný čtecí pult, dále rozsáhlé klášterní zahrady a klášterní kostel Panny Marie. Trojlodní baziliku.