Návštěva rozhledny na Vlčí hoře by neměla chybět ve Vašem itineráři, jestliže se vypravíte do Šluknovského výběžku. Vlčí hora je vulkanické skalisko, které leží na rozvodí Severního a Baltského moře nedaleko Krásné Lípy. Rozhledna na jejím vrcholu pamatuje opravdu hodně. Stojí zde již více téměř 120 let. U jejího zrodu stál horský spolek pro nejsevernější Čechy, založen v Krásné Lípě roku 1885. Jeho hlavním cílem bylo zpřístupnit vrchol Vlčí hory. Nejdříve byla vybudována přístupová cesta a roku 1887 i malá chata na vrcholu. Největším projektem spolku byla ovšem stavba rozhledny. Ta byla zahájena roku 1888 podle projektu stavitele Josefa Hampela z Rumburku. Pro zajímavost tentýž stavitel stál za stavbou rozhledny na Dymníku. Největším mecenášem cihlové stavby byl Ferdinand Michel ze zahrad. Během stavby bylo na vrchol vyneseno cca 20 tisíc cihel. V roce 1889, přesně 9. května, byla věž slavnostně otevřena. Její původní podoba se však od té současné velmi lišila. Důvodem pro změny byla velká obliba rozhledny a bylo nutné její rozšíření.Původně měla věž otevřenou vyhlídku a cimbuří. V roce 1908 byla vyhlídková plošina zastřešena, a tím se věž zvýšila o 4 metry na současných 19 metrů. Zlaté časy zaznamenala chata s rozhlednou v meziválečných letech. Jejích 64 schodů každý rok vystoupalo tisíce návštěvníků toužících se pokochat kruhovým výhledem na oblast Lužických hor, Českého Středohoří, Labských pískovců a část Krkonoš. Pokud měli štěstí na ideální klimatické podmínky, uviděli také Ještěd, Bezděz a Milešovku. Ovšem po slávě přichází pád. Ten přišel i v případě rozhledny na Vlčí hoře. Tím pádem byla doba po roce 1945. V roce 1948 rozhlednu znárodnil stát a prakticky opuštěna zůstala až do března 1952, kdy se novým uživatelem stala armáda. Působení armády přineslo devastaci a chátrání. Po odchodu armády byla rozhledna sice opravena a nakrátko opět zpřístupněna, ale úvahy o jejím zbourání byly stále na pořadu dne. Tyto úvahy nakonec rozptýlil rok 1972. Tehdy se soukromým majitelem chaty s rozhlednou stali manželé Jandovi z Rumburku. Věž nejen zachránili, ale i zpřístupnili veřejnosti. I přes drobné opravy pana Jandy byla v 90. letech nutná generální rekonstrukce. Díky spojení sil vlastníka, MěÚ Krásná Lípa, Lesů ČR, místních řemeslnických firem a sponzorů, kteří poskytli finanční prostředky a KČT v Krásné Lípě, byla tato akce v roce 1996 zahájena. S celkovými náklady 625 tisíc Kč byla dokončena v roce 1999 a 22. Května, po 110 letech existence, slavnostně znovuotevřena.Pokud jsou návštěvy rozhleden Vaším koníčkem, neopomeňte navštívit i sousední vyhlídky. Je jich v nejbližším okolí hned několik: Dymník, Tanečnice, Jedlová a Studenec.

Byla už pokročilá druhá polovina 16. století, když se ženil český pán Vratislav z Pernštejna. Bral si urozenou Španělku Marii Maxmiliánu Manrique de Lara. Nevěsta si z domova přivezla do Čech voskovou sošku Jezulátka, jejíž věhlas se vlivem sv. Terezie rozšířil po celém Pyrenejské poloostrově. V roce 1587 Marie Maxmiliána vdávala dceru Polyxenu za Viléma z Rožmberka a Jezulátko jí k svatbě darovala. Když v roce 1628 Polyxena podruhé ovdověla dala Jezulátko pražským karmelitánům U panny MarieVítězné v dnešní Karmelitské ulici. Tradice vypráví, že jim ho odevzdávala se slovy: „Dávám vám to nejdražší, co mám. Mějte ho v uctivosti a dobře se vám povede.“ A měla pravdu. Karmelitánům se v té době moc nedařilo a Jezulátko jim přineslo požehnání.Na místě, kde dnes stojí kostel Panny Marie, se kdysi rozkládala zahrada, v níž patrně stála kaple mistra Jana z Husi. Někdy na počátku 17. století byla kaple zapůjčena německým luteránům, i když pro české utrakvisty byl nadále hlavním kostelem malostranský sv. Mikuláš. Když 9.7.1609 vydal Rudolf II. zákon náboženské svobody, rozhodla se německá luteránská obec vystavět nový kostel. Zakoupila další dva domy v Karmelitské ulici a nechala je zbourat. Zahrady na úpatí Petřína dostala darem. Základní kámen k novostavbě byl položen 20.7.1611 a stavba pokračovala tak rychle, že 21.7.1613 byl chrám otevřen. Původně byl luteránský chrám zasvěcen Svaté Trojici. Po bitvě na Bílé hoře byl kostel luteránům konfiskován a 7.9.1621 jej získali karmelitáni. Kostel však patřil k nejvýznamnějším luteránským stavbám a nadále tu nepřátelskou víru připomínal, proto musel být přestavěn. Novým modelem se stala římská svatyně Santa Maria della Scala. Kostel nově zasvěcený Panně Marii Vítězné, získal však nesprávnou křesťanskou orientaci. Hlavní průčelí, které se původně obracelo směrem k Petřínu, bylo vybudováno do ulice. Věřící se při mši tak nedívají k východu, ale k západu, a to je mezi pražskými kostely kuriozita. Brzy se stal kostel centrem kultu sošky Pražského Jezulátka. O voskové plastice se začalo tvrdit že činí zázraky. Dne 15.11.1631 vrthla saská vojska do Prahy a město obsadila. Karmelitáni z kláštera utekli a areál převzala znovu protestantská duchovní správa. Noví majitelé sošku Jezulátka sňali a hodili do starého harampádí. Po sedmi týdnech se vojenské štěstí obrátilo a císařští zase opanovali Prahu. Karmelitáni se vrátili, ale na sošku si nikdo nevzpoměl. Teprve po čase ji řeholník jménem Cyril objevil pohozenou za oltářem. Měla ulomené obě ruce; dal ji opravit, vrátil na oltář a od té doby prý Jezulátko zase dělalo zázraky. Počet zázraků rostl a vzrůstal i počet ctitelů a dárců vesměs šlechticů. Mělo vlastní oltář, panství v Solnici, šlechtický predikát, zlaté koruny, říšské jablko a miniaturní kopii tehdy nejvyššího evropského vyznamenání – řádu zlatého rouna. Za nejvzácnější se považují šatečky, které vlastnoručně šila a vyšívala Marie Terezie. Když řeholní Cyril Jezulátko našel pohozené, mělo modré šatky; dnes má modré, bílé, zelené, zlaté, růžové, stříbrné ... ostatně můžeme je vidět v malém klášterním muzeu. Valná většina šatiček, rochetek a košilek je velmi cenná. Jsou na nich šité perly, drahokamy, jsou protkávány zlatem a stříbrem. Šatník Jezulátka je neustále doplňován. V roce 1898 dostal pražský Ježíšek šatičky až z Číny a v 50. letech 20. století přivedla do rozpaků komunistické státníky delegace „bratrské“ Vietnamské lidové republiky, když přivezla Jezulátku roucho z Vietnamu. Ještě se zmíníme o vybavení chrámu. Hlavní oltář je vrcholně barokní. Otevřenou sloupovou stavbu, povrchově upravenou imitací mramoru a zlacením, navrhl Jan Ferdinand Schor a realizovali karmelitánští truhláři. Mramorový oltář Jezulátka je prací kameníka Františka Martina Lauermanna a řezbáře Prachnera. A bez zajímavosti není ani „věčné světlo“. Čtyří malé a jedna velká lampa na společném rámu se řetězy s páskovým dekorem a akantem jsou kvalitní pasířskou prací vrcholného baroka, jakou jen tak někde nenajdeme. Pod kostelem byla v roce 1666 vyhloubena krypta. V předním největším oddíle jsou hroby členů klášterního konventu, uspořádané tak, že připomínají římské katakomby. V další části navazuje na střední chodbu 15 kójí, kde jsou rakve mnoha civilních osob, převážně příznivců kláštera a kostela. Mimo jiné jsou zde pohřbeni Marie Barbara Valdštejnová; Helena Ditrichštejnová; známý lékář Jan František Löw z Erlsfeldu. Katakomby byly ještě po druhé světové válce přístupné. Byly dobře větrány, a tak těla mnoha nebožtíků zůstala zachována v podobě přirozenou cestou zachovaných mumií. Posléze vnikla do krypty spodní voda a celý objekt musel být rehabilitován.

Rašeliniště Borkovická blata u Soběslavi, okres Tábor.

Sloupové sluneční hodiny se nacházejí na západní straně jezírka s Lachtanem v horní části Kinského zahrady. Ústřední postavou hodin je sv. Šebestián. Mimo jiné je zde nápis "SWATÝ SEBASTIANE ORODVG ZA NAS". Mnoho návštěvníků považuje tyto hodiny za klasický sloup.