Jen čtyři automobilky na celém světě se mohou pochlubit více jak stoletou nepřerušenou výrobní tradicí.Škoda Auto je jednou z nich. Škoda Auto Muzeum Vás vtáhne do jejího příběhu, který se od roku 1895 odehrává v Mladé Boleslavi. 100 let Škoda - historie výroby automobilů v Mladé Boleslavi od počátků v roce 1895 až po nejnovější modely současnosti. Výtvarným způsobem pojatá "Galerie Motorů" představuje na příkladu charakteristických typů šedesátiletý vývoj motorů ve firmě Škoda. Během celé prohlídky provázejí návštěvníky moderní multimediální kiosky, které obsahují informace o historii firmy, veteránech, současné produkci, ale i zábavu nebo např. virtuální prostor. Prostřednictvím monitorů je možné sledovat záznamy crash-testů, přímé přenosy z výrobních provozů či sestřihy filmů. Stálá expozice Expozice 100 let firmy - Seznamte se s historií výroby automobilů značky Škoda od jejích počátků až po nejnovější modely. Mezi exponáty nechybí ani Voiturette, první vůz vyrobený v Mladé Boleslavi. Expozice Slavie - Expozice Sleeping beauty Vám představí veterány v původním stavu - ty čekají na renovaci netradičně přímo ve výstavních prostorách muzea. Návštěvníci tak mají jedinečnou příležitost porovnat staré vozy před renovací s těmi, které již prošly restaurátorskou dílnou a jsou součástí hlavní expozice 100 let firmy. Galerie motorů - Motor je srdcem každého automobilu - Škoda Auto Muzeum jim proto věnuje svůj vlastní prostor. Galerie motorů je uspořádána chronologicky, aby názorně demonstrovala šedesátiletý vývoj konstrukce motorů. Nabídka muzea Po předchozí domluvě s návštěvní službou Vám nabízíme: Prohlídku Škoda Auto Muzea s průvodcem v několika světových jazycích. Exkurzi do výrobních provozů, a to v pracovní dny pouze (Pro návštěvníky starší 12 let). Návštěvu depozitáře s vystavenými prototypy. Prohlídku muzea s pracovním listem pro děti mateřských a základních škol.

Židovský hřbitov se nachází asi kilometr severně od obce Babčice. Cesta k němu vede nejprve z okraje obce po menší asfaltové silnici vedoucí do Osikovce. Asi 500 m v zatáčce silnice se asfaltovka opustí a přejde rovně na polní cestu. Po zhruba dalších 500 m se cesta dostane na okraj lesa, kde vpravo z polní cesty odbočuje do lesa menší zarostlá lesní cesta. Ta již po cca 50 m dovede ke hřbitovu. Hřbitov byl založen mezi lety 1830-1841 pro obce mezi Mladou Vožicí a Pacovem. Hřbitov o ploše 1.200 m2 je ohrazen kamennou zdí s průchozí bývalou marnicí, kterou se vstupuje na hřbitov dodnes. Hřbitov je zhruba ze 2/3 zaplněn asi stovkou náhrobků, seřazených povětšinou v několika řadách. Nejstarší by měl pocházet z roku 1841. Poslední pohřeb se zde konal v roce 1935. Hřbitov je volně přístupný.

Raně barokní klasicistně upravený zámek Mníšek pod Brdy stojí nedaleko Prahy, v centru stejnojmenné obce na vyvýšeném místě a je dominantou blízkého okolí. V okolí zámku se nalézá také areál barokního kláštera Skalka a především překrásná příroda s množstvím turistických stezek.     Historie zámku                                       První písemná zmínka o sídle Mníšku pod Brdy je až zápis v zákoníku Karla IV. „Majestas Carolina“ z roku 1348. Archeologické nálezy však dokládají, že zde stávala stavba již na přelomu 13.  a 14. století. Šlo o malý hrádek obklopený hradbou a příkopem. V roce 1487 na více než 150 let získal Mníšek významný rod pánů z Mitrovic. Tento rod spravoval sídlo po celé 16. století, kdy zde proběhly značně rozsáhlé stavební práce. V roce 1639 zničily zámek švédská vojska. V roce 1655 odkoupil panství nobilitovaný pražský měšťan Servác Engel z Engelsflussu, který v letech 1656-1672 nechal sídlo opravit. Tím byla zakončena etapa, která objektu i přes četné a podstatné mladší úpravy vtiskla zásadní podobu i výtvarný ráz. Ve druhé polovině 18. století, za Unwerthů, došlo k řadě stavebních úprav. V  roce  1848  zámek  poznamenal  rozsáhlý požár. V roce 1909 po smrti hraběte Schirndinga majetek získal jeho příbuzný, Theodorich, svobodný pán Kast z Ebelsbergu, jenž přistoupil k zásadní obnově zámku podle projektu, který vypracovala přední pražská kancelář vedená Matějem Blechou. V roce 1945 byl zámek v Mníšku pod Brdy zkonfiskován. Poté se objekt dostal do správy Ministerstva vnitra, které zde ukládalo různé archivní fondy. V roce 2000 byl zámek vyklizen a postoupen Národnímu památkovému ústavu, který zde přikročil k rozsáhlé obnově. Obnova zámku začala v prosinci roku 2000. Jde o jedinečný projekt, který se snaží zachytit stav panství na počátku 20. let 20. století. Zámek byl slavnostně otevřen veřejnosti 1.7.2006. Podoba zámku Návštěvník může projít dva okruhy, vztahující se především k poslední rodině majitelů - Kastů. Pokoje jsou bohatě vybaveny a dokládají život šlechty na přelomu 19. a 20. století. V prvním patře zámku je prohlídková trasa, která seznamuje návštěvníky se stylem života a bydlením drobné šlechty v období mezi světovými válkami. Severní křídlo pak poskytuje prostory pro společenské akce a pořádaní stylových svatebních obřadů. V průběhu roku probíhá na zámku celá řada kulturních akcí. Mezi již tradiční patří Velikonoční veselice, Slavnosti vína, Vánoce na zámku, Mezinárodní flamenco festival a celá řada výpravných letních divadelních představení i koncertů. Po prohlídce zámeckých prostor a všech zdejších zajímavostí si návštěvník může odpočinout v stylové restauraci "U Saturnina". Ubytovat se můžete přímo v Mníšku pod Brdy.

Areál  Klementina je nejstarší a největší jezuitská kolej v Čechách. Jezuité zde v průběhu svého působení vybudovali prostory pro řádovou komunitu, univerzitní posluchárny, knihovnu, tiskárnu a samozřejmě několik chrámových staveb. V duchu baroka a doby se stavební pojetí stalo oslavou víry, řádu a hodnot které jezuité vyznávali. Klementinum má bohatou historii i přítomnost. Klementinum bylo a je důstojným stánkem kultury a vědění. Pojďme společně nahlédnout do jeho historie a seznamme se s jeho stavbami. Když jezuité roku 1555 přišli na pozvání Ferdinanda I. do Prahy, aby mu pomohli s převýchovou protestantských Čechů, vybrali si za svou základnu bývalý dominikánský klášter u sv. Klimenta na Starém Městě blízko Karlova mostu. Tento kostel dal později jméno celému areálu. Ovšem až porážka českých stavů na Bílé hoře a následná rekatolizace znamenala posílení pozice jezuitů a s tím spojený stavební rozmach. V letech 1653–1726 zde vznikly budovy koleje, jež se rozkládaly kolem pěti nádvoří, patřily k nim tři kostely (sv. Salvátor, sv. Kliment a Vlašská kaple), dvě věže, školy, kolej, knihovna, divadlo, hvězdárna i vlastní tiskárna. Na výstavbě se podílelo několik generací stavitelů, malířů a sochařů. Vedoucím stavitelem byl Ital C. Lurago, jeho následovníky G. D. Orsi, M. Allio, P. I. Bayer, F. M. Kaňka či K. I. Dientzenhofer. Stavebním slohem bylo pochopitelně baroko ve své rané i vrcholné fázi a také klasicismus. Na výzdobě se podílela celá řada uměleckých géniů. za všechny jmenujme sochaře M. Brauna, či F,M. Brokoffa, malíře V.V.Reinera a K.Tausche. Prostory Klementina hojně využívali zejména studenti. Jezuité, proslulí svým kvalitním a sofistikovaným školstvím, byli po Bílé hoře pověřeni správou a vedením Karlovy univerzity. Ta od té doby nesla název Univerzita Karlo – Ferdinandova. Do prostor Klementina byla přemístěna i univerzitní knihovna. V roce 1751 bylo v Klementinu otevřeno muzeum matematiky a o rok později zde začaly být prováděny pravidelná hydrometeorologická měření a pozorování. U počátku této tradice byl matematik J. Stepling a astronom A. Strnad. Dalšími známými osobnostmi Klementina v jezuitské éře byli Antonín Koniáš a Bohuslav Balbín.  Éra jezuitů skončila v roce 1773, tehdy byl řád zrušen a Klementinum zůstalo v užívaní již sekularizované univerzity a také arcibiskupského semináře.  Po rozdělení  Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou v roce 1882 zůstala v areálu Klementina již pouze česká větev. Ta využívala Klementinum do roku 1930 od té doby zde sídlí již jen Národní knihovna a také knihovna technická, která byla stavebně rozšířena v letech 1924 – 1931 architektem Ladislavem Machoněm za spolupráce sochaře Otty Gutfreunda. Z architektonického pohledu, představuje Klementinum uzavřený komplex o čtyřech dlouhých vnějších dvoupatrových křídlech, svírajících pět nádvoří, oddělených od sebe vnitřními dvoupatrovými křídly. Jeho volnou součástí jsou rovněž chrámy sv. Salvátora, sv. Klimenta či Vlašská kaple Nanebevzetí P. Marie. Nejstarší část koleje je na straně u Křižovnické ulice. Vedle kostela sv. Salvátora vede hlavní portál na I. nádvoří. Zde stojí socha Pražský student od Josefa Maxe z r. 1847, která byla postavena na památku studentů bránících Prahu proti Švédům v r. 1847. Uprostřed dalšího nádvoří, tzv. révového je raně barokní kamenná kašna jako pozůstatek prvního vodovodního systému v Praze, vybudovaného jezuity. Okno kolem tohoto nádvoří jsou zdobeny slunečními hodinami. Celkem je v areálu Klementina 13 slunečních hodin. Ve studijní části Klementina jsou nejcennějšími interiéry letní refektář (dnešní studovna), zrcadlová kaple a barokní knihovní sál. Z dalšího nádvoří se vchází již na Mariánské náměstí. V průchodu portálu se nachází vstup do Státní technické knihovny. Na tomto nádvoří je pomník ředitele zdejší hvězdárny a astronoma Josefa Steplinga ve tvaru Amorka s dalekohledem od Ignáce Platzera. Nad budovami Klementina se tyčí Astronomická věž. Klementinum, v němž má prostory Národní knihovna,  dnes využívají zejména studenti pražských vysokých škol a badatelé. Prohlídková trasa zahrnuje Barokní knihovnu (Barokní sál), Astronomickou věž, Meridianový sál a Zrcadlovou kapli. Areál Klementina  je Národní kulturní památkou.   Proti Nové radnici na západní straně Mariánského náměstí je jeden ze vstupů do Klementina, které se rozměry a svým téměř pevnostním charakterem stalo pro současníky i pro další generace výmluvným symbolem protireformačních snah jezuitů za podpory Habsburků.Nové církevní řády, stejně jako nová a bohatá, většinou cizí šlechta, přicházející do Čech po roce 1620, cítily potřebu manifestovat své nově získané postavení a budovaly si pompézní stavby do té doby nevídaných rozměrů. Staroměstská jezuitská kolej, podle kostela sv. Klimenta nazývaná Klementinum, hovoří o rozpínavosti a nadvládě jezuitů jasnou řečí. Čiší z ní naddimenzovanost, pyšná strohost a asketická přísnot. Je to největší jezuitská stavba na území ČR. Její výstavbě muselo ustoupit na 32 domů, tři kostely, klášter a dvě zahrady. Po Pražském hradu je to druhý největší areál v Praze. Jezuité tu působili již po roce 1558, v době kdy tu měli klášter dominikáni. Po Bílé hoře dominikány vypudili a sami se pustili do výstavby nového komplexu. Klementinum je soubor dvoupatrových staveb, rozložených okolo tří dvorů. Nejstarší část, obrácenou do Křižovnické ulice, stavěl od roku 1653 Carlo Lurago. Člení ji mohutný bosovaný pilastrový řád, doplněný štukovými hlavami imperátorů od Giovanniho Bartolomea Carattiho. Původně dvoupatrový trakt byl v letech 1924-25 zvýšen o třetí poschodí. Vedle kostela sv. Salvátora je hlavní vstupní portál do areálu ze 17. stol. Klementinum dokončil v 18. stol. architekt František Maxmilián Kaňka, podle jeho projektu byly vystavěny budovy kolem třetího nádvoří a hvězdárenská věž ( 1721-23 ), přestavěna v roce 1748. Na střeše věže je olověná socha Atlanta z roku 1727, pocházející z dílny M.B.Brauna. K původním barokním prostorám patří ve východním křídle ambitu i bývalý refektář, zdobený obrazy Kryštofa Tausche, a zrcadlová kaple od F.M.Kaňky z roku 1724. Nad kaplí je sál bývalé jezuitské knihovny s iluzivní malbou kupole a s malbami Jana Hiebla. V prvním patře západního křídla je tzv. Mozartův sál s rokokovými malbami a některými Mozartovými rukopisy. Původní zařízení si uchoval i matematický sál, sál rukopisů i hudební sál. Už začátkem 80. let 18. století byla v Klementinu založena tzv. Mannheimská společnost která začala soustavně sledovat počasí a některé astronomické jevy v Praze. Tak byla založena první pražská hydrometeorologická stanice. Po zrušení řádu převzala tuto činost pražská obec. Klementinu dominuje hvězdárenská věž, dostavěná v roce 1751.