Rozsáhlý areál Benešovy vily, nacházející se na soutoku Kozského potoka a Lužnice, je většinou hlavní turistickou zastávkou v historické části Sezimova Ústí. Podle Karla Čapka je Benešova vila v Sezimově Ústí krásná a sličná. Připomíná prý domy od Středozemního moře. Manželé Benešovi si ji nechali postavit podle projektu architekta Petra Kropáčka v letech 1929-1930. Když se Beneš stal v roce 1935 prezidentem, státní úředníci mu navrhovali, aby si za venkovské prezidentské sídlo zvolil zámek Lány. Beneš a jeho žena však dali zcela jednoznačně přednost svému obydlí v Sezimově Ústí. Měli sem oba blízko svými rodovými kořeny. Bratr prezidentův, Bedřich, tu zakoupil několik nemovitostí a Hana Benešová navštěvovala v Táboře základní školu. Manželé sem po svatbě v roce 1909 jezdili hlavně do Plané nad Lužnicí na prázdniny. Osobitý a zvláštní styl jejich vily byl ovlivněn jihofrancouzskou architekturou a doplněn rozsáhlou pěstěnou zahradou. Při projektování si Beneš přál mít nízkou střechu, jakou mají domy v jižní Francii. V roce 1930 to bylo v českém prostředí přání zcela ojedinělé. Pod plochou střechou je hladké průčelí, není na něm žádný historizující detail, je to dům bez říms. Budí dojem jednopatrového, a přece je to dům dvoupatrový. Vnitřní zařízení vily bylo za Benešova života velmi střízlivé, vkusné a cenné, zhotovené většinou na míru. Vše bylo poměrně malé a úměrné Benešově postavě. Jeho výška byla jen 163 cm. interiéry všech místností vybaveny originálními kusy starožitného nábytku. Jako doplňky rozestavili po celém interiéru dary přátel a dary z Benešových cest diplomata a prezidenta. Byl zde bohatě zdobený gotický trůn z 15. století, gotický čtecí pult s figurální a ornamentální polychromovou řezbou, středověká ikona, Hollarovy rytiny Pohledy na Prahu a Léto, Švabinského grafiky, obrazy Preislera, Rabase i perské koberce.Podobu zahrady spolu se zahradními architekty nadlouho ovlivnila i Hana Benešová. Byly tu prvky anglické a japonské zahrady, poskytující nové pohledy na Benešův dům z travnatých ploch, z altánů i z mohutných balvanů a od stromoví hustého lesa. Na konci lesního parku byl vybudován tenisový kurt.Po zvolení Beneše prezidentem prodělala vila, hospodářské objekty i celá zahrada podstatné úpravy. Na střeše vily byla vztyčena prezidentská standarta a československá státní vlajka. U brány do zahrady se objevila Hradní stráž. Byla zřízena rozsáhlejší knihovna, samostatná kancelář pro prezidentského sekretáře. Nutností bylo zřídit i hostinské pokoje pro častější návštěvy. Do vily přijížděly návštěvy politiků i představitelů kultury, mezi nimiž byl zvlášť vítaným hostem spisovatel Karel Čapek. To vše přispělo k rozkvětu samotné Sezimova Ústí. Ze Sezimova Ústí odjel prezident 22. září 1938 do exilu, kde zahájil otevřený boj za obnovu Československé republiky. Během německé okupace byla prezidentova vila vypleněna gestapem a německou armádou. Vedle nábytku, uměleckých předmětů a osobních věcí byla rozkradena i obsáhlá odborná prezidentova knihovna, čítající na 12 000 svazků. Po vítězném návratu z exilu bylo vila opravena a prezidentem opět využívána. Když se 2. června 1948 vzdal po komunistickém puči prezidentské funkce, opustil Pražský hrad a natrvalo přesídlil do svého domu v Sezimově Ústí. Zde ve své vile zemřel 3. září 1948. Místem jeho posledního odpočinku je hrobka na místě bývalé kamenné kazatelny mistra Jana Husa. Tehdejší první dáma republiky Hana Benešová sem byla po utajeném pohřbu pochována v roce 1975. Vila prošla v 70. letech rekonstrukcí a nyní je majetkem Úřadu vlády České republiky a pro veřejnost je otevřena pouze její část s parkem a hrobkou. Teprve v roce 2000 byl naplněn testament hany Benešové, která si z vily přála vybudovat muzeum a památník jejího chotě. V době státních svátků a ve výroční dny narození a úmrtí dr. Edvarda Beneše jsou pro veřejnost zpřístupněny dvě dobově rekonstruované místnosti - pracovna dr. Beneše a jeho ložnice.

Rozsáhlá zřícenina hradu Dívčí Kámen se tyčí na skalnatém návrší nad levým břehem Vltavy obtékané Křemžským potokem u Třísova na Českokrumlovsku. Díky jeho poloze jsou jeho nejčastějšími návštěvníky vodáci sjíždějící Vltavu. Rožmberský hrad Dívčí Kámen, či také Maidštejn nebo Menštejn, náleží k nemnoha hradům, o nichž se zachovala zakládající listina. K jeho stavbě dal souhlas roku 1349 král Karel IV. bratrům Petrovi, Joštovi, Oldřichovi a Janovi z Rožmberka. Maidštejn byl také jedním z rožmberských hradů, kde byl vězněn v roce 1394 zajatý král Václav IV. V rukou Rožmberků zůstalo sídlo až do konce své existence. Začátkem 16. století se rozhodl Petr z Rožmberka hrad dále nevyužívat, jeho zařízení bylo převezeno do Českého Krumlova, a tak byl Menštejn ponechán svému osudu. Jako pustý hrad je uváděn již v roce 1541. Na svahu rozlehlé hradní zříceniny, kde se zachovaly zbytky obvodových zdí a příček, byl v roce 1972 proveden archeologický průzkum, který prokázal, že tato oblast byla osídlena již v pravěku. Dispozice hradu Hrad byl chráněn soustavou příkopů, hradeb a věží. Jediný přístup byl od jihu, branou na předhradí, kde stály hospodářské budovy a stáje. Druhá brána vedla do latránu, na jehož konci byla čtyřhranná dvoupatrová obranná věž zasazená do opevnění vlastního hradu. Za touto branou se postupovalo úzkým průchodem k bráně v ohradní zdi předbraní a dále k dvoupatrové hranolové věži s branou do předhradí vlastního hradu. Na nádvoří stál dvoupatrový palác sestávající ze dvou protilehlých traktů, spojených mezi sebou na bočních stranách vysokými zdmi. Na vnitřní straně zdí obrácených do nádvoří byly pavlače, po nichž se dalo přecházet z jednoho traktu pro služebné do druhého panského. Nejvyšší bod objektu bylo toto rozměrné dvoupalcové jádro. Oba plochostropé paláce dosahovaly ve své zděné části výšky tří pater. Z obranných důvodů se rozměrná okna obracely pouze do vnitřního nádvoří. Třetí patro zadního paláce obsahovalo také polygonální arkýřovou kapli, zaklenutou žebrovou klenbou. Po výstavbě vlastního hradu pokračovalo budování vnějšího opevnění prodloužením parkánu, zesíleného dvěma čtyřbokými baštami, které nejspíše odpovídají opevňovacím prvkům Rožmberků na jejich dalších jihočeských hradech. Patrně tedy patří do nejstaršího období stavby podobných opevnění, které se datuje do konce husitských válek. Pokud se vydáte proti proudu Vltavy, čeká vás cisterciácký klášter Zlatá Koruna. Za návštěvu stojí i dominanta Blanského lesa, hora Kleť. Na ní stojí kamenná rozhledna, která vám nabídne rozhled po okolí. Kousek odsud se nachází také hvězdárna.

Historie zámku Obec Svojšice se poprvé připomíná roku 1241, kdy zde měl několik dílů Milota ze Svojšic. Zdejší tvrz je poprvé zmiňována roku 1427, kdy ji Benigna z Toušic postoupila i s dvorem svému manželovi Mikuláši ze Zásmuk. Z původní svojšické tvrze pocházejí zřejmě zbytky příkopu kolem dnešního zámku a některé jeho základové zdi. Takto spojená ves s vodní tvrzí a dvorem často měnila majitele. V roku 1606 ji získal od Adama mladšího z Valdštejna, Karel z Dubé a na Pýšelích, kterému byla za účast na stavovském povstání v roce 1622 zkonfiskována. V roce 1624 získal zkonfiskovaný majetek jeho vnuk Karel Eusebius Mracký, který zahájil násilnou rekatolizaci panství, což mělo za následek povstání poddaných, kteří tvrz a kostel ve Svojšicích vyplenili. Po těchto událostech koupila panství roku 1638 Anna Kamila z Enkenfurtu. Nová majitelka začala tvrz přestavovat na raně barokní zámek, který dokončil další majitel Michal Osvald z Thunu. Po několika dalších změnách majitelů koupil Svojšice v roku 1738 hrabě Michal Jan Althan, který je připojil ke svému panství Králíky. Zámek v roku 1751 vyhořel a byl pak v letech 1755 - 1758 přestavěn podle plánu Ignáce Jana Nepomuka Palliardiho. Při této přestavbě byl zámek upraven stavebně i umělecky. V jižním křídle byla přistavěna kaple sv. Jana Nepomuckého a kolem zámku byla zřízena zahrada a park. Těmito úpravami získal exteriér zámecké budovy rokokový vzhled. V této podobě se dodnes dochovala úprava západního a severního křídla. V zrekonstruovaném zámku se však Althanové zdržovali jen málo. V roce 1775 bylo panství opět obsazeno vzbouřenými poddanými, ale neúspěšně. K poslednímu velkému stavebnímu zásahu do svojšického sídla došlo v roce 1847 za Michala Josefa Althana, kdy byl porušen původně jednotný rokokový charakter stavby. Současně s přestavbou zámku byly do dnešní podoby upraveny i hospodářské budovy areálu. V zámku umístil Michal Josef Althan knihovnu s ekonomickými spisy. Althanům náleželo svojšické panství do roku 1923, kdy jej při první pozemkové reformě postoupili řádu anglických panen. Tehdy byl zámek přizpůsoben charitativním účelům. V letech 1995 – 2000 proběhla památková obnova celého zámeckého objektu. V současné době patří zámek Ústavu sociálních služeb a slouží jako domov pro seniory a je veřejnosti nepřístupný. Dispozice zámku Zámek Svojšice je čtyřkřídlá budova kolem téměř čtvercového nádvoří. Východní a jižní křídlo jsou dvoupatrové, severní a západní jednopatrové. Nároží zámku jsou zdobena věžemi. Do nádvoří se severní a západní křídlo otvírá zasklenými pilířovými arkádami, na jižním a východním křídle jsou tyto arkády jen naznačeny ve fasádě. V okolí můžete navštívit i další památky, jako například tvrz Malotice,  tvrz Lošany nebo zámek Bečváry. V regionu stojí jistě za návštěvu město Kouřim a Muzeum lidových staveb v Kouřimi. Ubytování naleznete v Kolíně.

Hajním kostelem se nazývá skála je nejsevernějším výběžkem Frýdlantského cimbuří. Vrchol skály byl zpřístupněn žebříkem a zábradlím patrně již před první světovou válkou. V průvodci z roku 1902 se již píše o vyhlídce přístupné po dřevěném žebříku. V roce 1979 bylo zdejší zábradlí rekonstruováno členy Jizerské horské služby. Původní německé jméno zní Hainskirche a je odvozeno od báchorek o germánském obětišti (v překladu Hajní kostel – kostel v háji neboli pohanská svatyně). Z vrcholové skály je velmi krásný výhled do údolí Smědé a Frýdlantsko.Podle obyvatel Jizerských hor se právě zde odehrál příběh, který přebásnil K.J.Erben ve sbírce Kytice s název Poklad. Na Velký pátek zde šla kolem Hajního kostela matka s dítětem. Žena spatřil mezi skalními bloky otvor a vešla dovnitř. Spatřila zde mnoho drahých kamenů a zlata což ji oslnilo natolik, že zde odložila své dítě. Skála se započala zavírat a matka se jen tak tak dostala ven. Dítě však zanechala uvnitř. Po celý rok se žena velmi trápila, po roce se vydala opět k Hajnímu kostelu a se svým dítětem se opět shledala.