Jméno staré usedlosti připomíná rod Cibulků z Veleslavína, kteří toto místo vlastnili v 15. a 16. století. Samotný dvorec který prý býval sídlem majitele Košíř, existoval už ve 14. století. Ve 14. století patřil dvorec panu Jindřichu Nasovi který byl dohlížitelem kuchyně samotného císaře Karla IV. a nebyl to žadný chudák. Vedle Cibulky vlastnil dům na Perštýně, obec Strašnice a další statky v pražském okolí. V roce 1817 koupil Cibulku pasovský biskup Leopold Thun-Hohenstein za 112.000 zlatých a dal ji upravit na pěkný empírový zámeček. Kolem ústředního dvora zůstaly obytné budovy a hospodářské objekty. Nad průjezdem jedné z těchto budov je vztyčena věžička se čtvercovým půdorysem, zakončená dosti mohutnou cibulovitou bání s lucernou a makovicí. Dnes je ovšek jako celý objekt v dezolátním stavu. Zde jsou také umístěny věžní hodiny. Nad branou byl osazen thunovský znak s atributy dosažených církevních hodností hraběte Thuna. Populární bylo na usedlosti také kamenné poprsí muže, které bylo umístěno v jednom úmyslně slepém okně hospodářské budovy, nazývané též zahradnický domek. Oficiálně byla tato plastika pojmenována zahradník. Lidová pověst je ovšem jiného mínění. Jednalo se prý o zdejšího šafáře, který nejenže odmítl dát starému, nemocnému žebrákovi almužnu, ale vykláněje se ještě před tím z okna, hrubě mu spílal. Stalo se to co se v pověstech obvykle stává, šafář na místě zkameněl a zůstal tak zde pro výstrahu kolemjdoucím. Po smrti hraběte začala Cibulka pomalu, ale jistě chátrat. Ve snaze zabránit další devastaci koupila pražská obec v roce 1922 objekt Cibulky s parkem. Proces zmaru se tím však jen zpomalil a usedlost byť snah na její záchranu nebylo málo chátrá dál.Na okolních pozemcích založil hrabě Thun přírodní anglický park, doplněný drobnou architekturou a plastikou. Dnes už z něj mnoho neuvidíme, zničil ho jak se eufemistiky říká „zub času“. Přesnější by však bylo hovořit o lidech, nevšímavosti a vandalství. V zájmu spravedlnosti je však nutno říci že některé sochy byly restaurovány v roce 1972. Jak park vypadal si řekneme z této jedné z mála dochovaných staveb, romantické zříceniny hradu. U jezírka už dnes nenajdeme chrámek s kupolí, v němž byla umístěna socha antické bohyně Diany se dvěma loveckými psy. My stojíme teď na nejvyšším bodě parku na značně sešlé vyhlídkové věži v podobě umělé hradní zříceniny, zřícené víc než byla zřícena jako nová. V objektu zříceniny stála figurína rytíře s brněním a s mečem. Když se zatáhlo za skrytou páku, postava se dala do trhavého pohybu. Na kraji lesíka návštěvníka kdysi lákala imitace gotické poustevny. Po sešlápnutí pera ukrytého pod podlahou se vztyčila postava poustevníka a udílela požehnání. Romantický lesopark plný cestiček a stezek zdobily další drobné stavbičky a plastiky, například dodnes ještě trochu zachovalý i když zchátralý osmiboký čínský pavilon na jehož vrcholu střechy stála postava Číňana s deštníkem. Figurka byla vytepána z měděného plechu, pomocí vodorovně uložených lopatek v jejím základu se působením větru otáčela. Dále tu byla umělá jeskyně „Dantovo peklo“ se sochou Jitra, socha Jova s blesky, čtverice Číňanů, rybníky a můstky. Na počátku 21. století je stav nejen parku ale i samotné usedlosti velmi žalostný a určitě by si zasloužila větší ochranu a pozornost. Formování parku vycházelo z přirozených dispozic místa, Cibulky a zároveň naplňovalo osobní nostalgii zakladatele. V sešlém parku  je dodnes patrný jeho původní koncept. Ve východní části, zastavěné dvěma vstupními osmiúhelníkovými altány, stojí pomník biskupa Thuna. V torzu zahrady přiléhající k zámečku je dosud patrná vyhlídková terasa, původně zdobená zmíněnými Číňany. Žalostné zbytky subtilních schodišť, zídek a kašny smutně vyprávějí o původním klasicistním členění tohoto romantického parku, do něhož byl situován toskánský sloup z roku 1824 na památku návštěvy císaře Františka I. Pravidelně členěná byla i původní růžová zahrada s překrásnou slunnou jihozápadní dispozicí, jejíž torzo přiléhá k dvoru ze západní strany.

Kostel sv. Jiljí - Libyně, text v přípravě

Paměstní deska sportovů, kteří zahynuly v období I. a II. sv. války.

Původ jména je odvozován od osobního jména Čám, později se změnilo na Čiemice a Čímice. První písemná zmínka pochází z roku 1334, kdy patřila pražskému proboštovi. Za husitských bouří ji zabrali Pražané od nich ji získal Bohuněk z Bohunic. Dále se majitelé často střídali. V roce 1592 kupuje Čimice Jan Bryknar z Brukštejna a připojil je k libeňskému panství. Čimice v rámci tohoto panství zůstaly jen malou vískou. V polovině 19. století kdy vznikaly moderní politické obce měly Čimice velmi málo obyvatel a to nestačilo na samostatnou obec. Proto byly připojeny katastrálně k Dolním Chabrům. V roce 1921 bylo z Čimic vyčleněno 62 ha území a připojeno k Bohnicím. Již od 30. let 20. století se začalo v Čimicích intenzivně stavět a to zejména v jižní části území. V roce 1960 byla zhruba tato oblast připojena k Praze. Byla to však zhruba jen polovina Čimic. Severní část katastru stále zůstala součástí Dolních Chaber. V letech 1976-1986 bylo postaveno v jižní části Čimic nové sídliště. Poté bylo postaveno sídliště i v severní části. Čimice jako další katastry kde probíhala intenzivní panelová výstavba neoplývá mnoha památkami. Prakticky jedinou čimickou památkou je kaplička sv. Jana Nepomuckého. Čimice jsou spíše bohaté na přírodní památky. Těmi jsou Čimické údolí a Drahaňské údolí.