Liberňský most přes Vltavu. Libeňský most přes Vltavu a Libeňský ostrov spojuje Libeň s Holešovicemi.Byl vybudován na místě provizorního dřevěného mostu z roku 1903 v letech 1924 – 1928. Provedení Libeňského mostu. Most je betonový, obloukové konstrukce. Na holešovické straně má pět kleneb o rozpětí 28 – 42,8 m a na libeňské jednu o rozpětí 48 m. Most je dlouhý 780 m a 21 m široký. Je určen pro automobilovou a tramvajovou dopravu a pro pěší. Spojuje s oběma břehy také Libeňský ostrov. Název Libeňského mostu. Až do roku 1938 se nazýval Baxův most, po českém politikovi JUDr. Karlu Baxovi. V roce 1940 byl přejmenován na Libeňský most, v roce 1945 opět na Baxův most. V letech 1952 – 1962 se jmenoval Stalingradský most a v roce 1962 byl přejmenován opět na současný název Libeňský most.  

Umyvadlo a kdysi také zdroj pitné vodky pro cestující na nádraží Praha Řeporyje. V době pořízení fotografie jen nefunkční součást nádraží. Voda neteče a kdyby náhodou tekla, není pitná.

Sezimovo Ústí je město se zhruba 7300 obyvateli, ležící v Jihočeském kraji v okresu Tábor, mezi Planou nad Lužnicí a právě Táborem. Město leží na pravém břehu řeky Lužnice a prochází jím důležitá mezinárodní silnice E55, která ho rozděluje na dvě části, které mají rozdílnou historii i vzhled. Sezimovo Ústí I, které leží na západní straně u Lužnice je historickou částí města, vzniklo již ve 13. století, bylo zničeno během husitských válek a v 19. století opět vystavěno. Sezimovo Ústí II., situované na východní straně silnice, vzniklo jako dělnická kolonie během průmyslového rozvoje, který se započal roku 1939.Sezimovo Ústí I bylo prvně uváděno pouze jako Ústí a to poprvé roku 1250. A týká se zasvěcení tamního klášterního kostela sv. Dominikovi. Později bylo dáváno do souvislosti se Sezemou z mocného šlechtického rodu Vítkovců, a proto bylo nazýváno Sezimovým Ústím. Postupem doby dosáhlo město svojí vrcholně středověké podoby s domem Pánů z Ústí, klášterem, kostelem a farou, špitálem a třemi předměstími. Jeho vrchol a pád přišel s Husitskou revolucí. Nejdříve se stalo centrem dění, kdy roku 1413 pobýval na blízkém Kozím hrádku mistr Jan Hus. Zde též sepisuje své hlavní dílo De ecclesia. Po jeho upálení roku 1415 v Kostnici, v Sezimově Ústí vznikla nejstarší husitská obec. Konec původního města přišel v roce 1420, kdy sami husitští obyvatelé město vypálili zřejmě z vojensko-strategických a také z náboženských důvodů a zanechali zde vše, co připomínalo staré časy. Již předtím bylo obyvatelsko Ústí přesídleno na nedalekou skalní ostroh s hradem, hradištěm a se zříceninami stejnojmenného města a nové sídliště dostalo jméno podle bliblické hory Tábor. Ústecké spáleniště pustlo, zarůstalo travou a křovinami. Sezimovo Ústí se stalo významným archeologickým nalezištěm, které vydalo svědectví o životě lidí zpočátku 15.století. Byl odkryt úplný unikátní půdorys ústeckého předměstí. Nové město s celými usedlostmi, řemeslnickými dílnami, studnami i trativodním kanalizačním systémem. Není divu, že Sezimovo Ústí je nazýváno českými Pompejemi. Dnešní Sezimovo Ústí 1, bylo obnoveno roku 1828. Jeho dnešní podoba je tvořená domky se zahradami a množstvím zeleně, zasazené do příjemného prostředí krásné přírody. Dominantou historické části města je Husovo náměstí. Již v 19.století byla vystavěna škola a kostel.Sezimovo Ústí 2 vzniklo na místě pozemků městského dvora zásluhou podnikatelských aktivit Tomáše Bati. Tento zlínský podnikatel si zvolil toto místo pro výstavbu svého závodu a rozhodl se, jak bylo jeho zvykem, zde vybudovat pro své dělníky nové město. V roce 1939 bylo započato s výstavbou velkého strojírenského závodu MAS (Moravské akciové strojírny), nyní Kovosvitu. V jeho sousedství současně vyrostl nejen kulturní a zároveň obchodní dům, dnes hotel, ale i moderní sídliště pro zaměstnance, architekturou podobné zástavbě ve Zlíně, tzv. Baťovské domky. Po druhé světové válce došlo k rozvoji obce zejména budováním dalších průmyslových závodů.Dnešní Sezimovo Ústí je vyhledávaným turistickým cílem, zejména pro osobnost druhé československého prezidenta Edvarda Beneše. Který měl v historické části letní sídlo, ve kterém často pobýval a také zde 3.září 1948 zemřel. Jeho odkazu se návštěvníci mohou poklonit na několika místech. Celoročně přístupný je park s hrobkou, kde je prezident spolu s manželkou pochován. Památník Dr. E. Beneše ve vile, kde lez navštívit pracovnu úmrtní pokoj, je přístupný jen ve dnech státních svátků a dnech osobních výročí manželů Benešových. V roce 2005 byl otevřen také nový Památník Dr. E. Beneše - přístupný denně od května do září. Necelé 3 km od města se v lesích nachází další důvod proč město navštívit, zřícenina Kozího hrádku. Sezimovo Ústí je rovněž dobrým výchozím bodem pro návštěvu dalších pamětihodností a zajímavostí v blízkém či vzdálenějším okolí. Jsou to hrady Kotnov v Táboře, dále Šelmberk, Choustník a Příběnice. Blízké zámky jsou v Bechyně a Starý zámek u Borotína. Unikátní technické dílo jako je Stádlecký řetězový most. Příroda kolem Sezimova Ústí je vhodná pro pěší turistiku, cyklistiku nebo projížďku na koni. K návštěvě lákají i přírodní zajímavosti - Přírodní památka Luční, Chýnovská jeskyně, Botanická zahrada v Táboře nebo naučná stezka Borkovická blata. Lákavá je rovněž v letních měsících řeka Lužnice.

Ruiny kostela sv. Anny patřící bývalé vsi Pořejov se nacházejí na kopci nad bývalou obcí ve výšce 712 m.n.m. Na místě kostela stávala kaple o níž je zmínka z roku 1658. O dva roky později na popud majitelky Veroniky Kateřiny Alsterlové dochází k rozšíření na barokní kostelík. V roce 1673 je kostel dále rozšířen. V roce 1786 je sice odsvěcen, ale již na počátku 19. století je jeho funkce opět obnovena a slouží věřícím až do konce druhé světové války. S odchodem místního obyvatelstva, ale difinitivně ztrácí svoji funkci a začíná chátrat. Ani po pádu komunistického režimu za kterého měla svého času ve věžičce stanoviště pohraniční stráž,  se neblýská na lepší časy a ruiny stále více chátrají, tak to alespoň dokládají fotografie pořízené s odstupem pouhých několika roků. Kolem kostela se rozkládal hřbitov, do jehož zdi bylo v roce 1933 zasazeno 14 vzácných bronzových plastik křížové cesty, které si získaly uznání i na výstavě ve Vídni. Každá z desek měla rozměry 40 x 40 cm. Dnes už je zde nenajdeme, zůstaly po nich jen dva prázdné kamenné rámy. Cenná část mobiliáře kostela se nachází v Tachovském muzeu. Jde o sochy Krista a 12 apoštolů.