Židovský hřbitov se nachází asi 800 m jihozápadně od obce Vilice nedaleko silnici spojující tuto obec s Elbančicemi. Od této silnice k němu vede polní cesta (necelých 100 m). Hřbitov byl založen před rokem 1723 a poslední pohřeb se tu konal v červenci roku 1942. Po druhé světové válce byla část novodobých náhrobků odcizena. Na počátku 90. let 20. století byl hřbitov zcela zarostlý, ohradní zeď ve špatném stavu a z márnice byly jen trosky. V letech 1996-2002 proběhla rekonstrukce hřbitova. Byl vyčištěn a ohradní zeď i márnice opraveny. Na zhruba ze třetiny zaplněném hřbitově o ploše 2.805 m2 se dnes nachází přibližně 180 náhrobků. Vstup na hřbitov je volný přes zrekonstruovanou márnice ve které se nachází fragmenty malby s textem v hebrejštině.

Rozsáhlý areál Benešovy vily, nacházející se na soutoku Kozského potoka a Lužnice, je většinou hlavní turistickou zastávkou v historické části Sezimova Ústí. Podle Karla Čapka je Benešova vila v Sezimově Ústí krásná a sličná. Připomíná prý domy od Středozemního moře. Manželé Benešovi si ji nechali postavit podle projektu architekta Petra Kropáčka v letech 1929-1930. Když se Beneš stal v roce 1935 prezidentem, státní úředníci mu navrhovali, aby si za venkovské prezidentské sídlo zvolil zámek Lány. Beneš a jeho žena však dali zcela jednoznačně přednost svému obydlí v Sezimově Ústí. Měli sem oba blízko svými rodovými kořeny. Bratr prezidentův, Bedřich, tu zakoupil několik nemovitostí a Hana Benešová navštěvovala v Táboře základní školu. Manželé sem po svatbě v roce 1909 jezdili hlavně do Plané nad Lužnicí na prázdniny. Osobitý a zvláštní styl jejich vily byl ovlivněn jihofrancouzskou architekturou a doplněn rozsáhlou pěstěnou zahradou. Při projektování si Beneš přál mít nízkou střechu, jakou mají domy v jižní Francii. V roce 1930 to bylo v českém prostředí přání zcela ojedinělé. Pod plochou střechou je hladké průčelí, není na něm žádný historizující detail, je to dům bez říms. Budí dojem jednopatrového, a přece je to dům dvoupatrový. Vnitřní zařízení vily bylo za Benešova života velmi střízlivé, vkusné a cenné, zhotovené většinou na míru. Vše bylo poměrně malé a úměrné Benešově postavě. Jeho výška byla jen 163 cm. interiéry všech místností vybaveny originálními kusy starožitného nábytku. Jako doplňky rozestavili po celém interiéru dary přátel a dary z Benešových cest diplomata a prezidenta. Byl zde bohatě zdobený gotický trůn z 15. století, gotický čtecí pult s figurální a ornamentální polychromovou řezbou, středověká ikona, Hollarovy rytiny Pohledy na Prahu a Léto, Švabinského grafiky, obrazy Preislera, Rabase i perské koberce.Podobu zahrady spolu se zahradními architekty nadlouho ovlivnila i Hana Benešová. Byly tu prvky anglické a japonské zahrady, poskytující nové pohledy na Benešův dům z travnatých ploch, z altánů i z mohutných balvanů a od stromoví hustého lesa. Na konci lesního parku byl vybudován tenisový kurt.Po zvolení Beneše prezidentem prodělala vila, hospodářské objekty i celá zahrada podstatné úpravy. Na střeše vily byla vztyčena prezidentská standarta a československá státní vlajka. U brány do zahrady se objevila Hradní stráž. Byla zřízena rozsáhlejší knihovna, samostatná kancelář pro prezidentského sekretáře. Nutností bylo zřídit i hostinské pokoje pro častější návštěvy. Do vily přijížděly návštěvy politiků i představitelů kultury, mezi nimiž byl zvlášť vítaným hostem spisovatel Karel Čapek. To vše přispělo k rozkvětu samotné Sezimova Ústí. Ze Sezimova Ústí odjel prezident 22. září 1938 do exilu, kde zahájil otevřený boj za obnovu Československé republiky. Během německé okupace byla prezidentova vila vypleněna gestapem a německou armádou. Vedle nábytku, uměleckých předmětů a osobních věcí byla rozkradena i obsáhlá odborná prezidentova knihovna, čítající na 12 000 svazků. Po vítězném návratu z exilu bylo vila opravena a prezidentem opět využívána. Když se 2. června 1948 vzdal po komunistickém puči prezidentské funkce, opustil Pražský hrad a natrvalo přesídlil do svého domu v Sezimově Ústí. Zde ve své vile zemřel 3. září 1948. Místem jeho posledního odpočinku je hrobka na místě bývalé kamenné kazatelny mistra Jana Husa. Tehdejší první dáma republiky Hana Benešová sem byla po utajeném pohřbu pochována v roce 1975. Vila prošla v 70. letech rekonstrukcí a nyní je majetkem Úřadu vlády České republiky a pro veřejnost je otevřena pouze její část s parkem a hrobkou. Teprve v roce 2000 byl naplněn testament hany Benešové, která si z vily přála vybudovat muzeum a památník jejího chotě. V době státních svátků a ve výroční dny narození a úmrtí dr. Edvarda Beneše jsou pro veřejnost zpřístupněny dvě dobově rekonstruované místnosti - pracovna dr. Beneše a jeho ložnice.

Zříceniny gotického hradu Michalovice stojí na strmém ostrohu, jehož svahy spadají k Jizeře, na Mladoboleslavsku. Hrad byl součástí obranného systému, které na svém panství, sahající od Mladé Boleslavi k Železnému Brodu, vybudovala jedna z větví Markvarticů. Historie hradu Za to, že část rodu mohla spravovat tak velké panství, vděčila svému předkovi Markvartovi. Právě tohoto lužického válečníka přijal do svých služeb český král Vladislav a postoupil mu veškerou, svobodnými českými národy dosud neobsazenou půdu Boleslavska. Hrad byl založen patrně na počátku poslední čtvrti 13. století. Prvním známým majitelem byl Jan z Michalovic. Páni z Michalovic patřili mezi přední české šlechtické rody a četní jeho příslušníci zastávali důležité funkce při panovníkově dvoře. Jan z Michalovic patřil k oblíbencům krále Václava II. (1278-1305) a proslul jako úspěšný účastník rytířských turnajů. Jeho rod držel hrad až do roku 1468. Tehdy poslední mužský člen rodu Jindřich, věrný spojenec krále Jiřího z Poděbrad, padl v bitvě u Turnova a jeho rod tak vymřel po meči. Sňatkem Jindřichovy sestry Magdaleny s Janem z Cimburka a Tovačova připadly Michalovice tomuto slavnému rodu. Tovačovští však na Michalovicích vůbec nesídlili, hrad postupně podléhal zkáze a v r. 1513 se již o něm píše jako o pustém. V 19. století byla podkopána jeho věž, v důsledku tohoto se šikmo roztrhla a její horní části se vcelku sesuly o patro níž. V této šikmé poloze zůstaly dochovány. Kousek od hradu Michalovice se nachází stejnojmenná osada s kostelem sv. Michala, jehož románské základy svědčí o tom, že byl postaven, zřejmě ještě před hradem. Dispozice hradu Dispozice hradu byla dvojdílná. Zástavbu předhradí, kde se dodnes dochovalo pouze několik fragmentů zdiva, blíže neznáme. Po mostě přes druhý příkop se přes malý parkán vcházelo do jeho vnějšího opevnění, které v podobě širokého parkánu obíhalo obě boční a zadní stranu jádra. V severozápadním nároží z jeho obrysu vystupovala druhá čtverhranná, zřejmě studniční věž. Ve vnějším ohrazení dnes nejsou patrny žádné zbytky zástavby. Vnitřní část jádra měla lichoběžný obrys. Vévodila jí zmíněná okrouhlá věž Putna s interiéry zaklenutými kopulí. Na věž se vystoupit točitými schody a z jejího vrcholu je pěkná vyhlídka. Schodiště v síle zdi spojovalo prvé a druhé patro. Jižní a východní stranu zaujal palác ve tvaru písmene L s větším počtem místností. Nejlépe se z něho dochovala jižní vnější stěna, napovídající, že dosahoval výše dvou pater, a obsahující i zbytky několika prevétů. V nedaleké Mladé Boleslavi můžete také navštívit bývalý klášter minoritů, hrad Mladá Boleslav, muzeum Mladoboleslavska a rozhodně Škoda Auto Muzeum. Pokud se budete chtít zdržet déle, určitě si vyberete ubytování přímo v Mladé Boleslavi.

Jinak také zvaný Horní Hrad stojí na skalnatém ostrohu nad soutokem dvou potoků nedaleko obce Krásný Les. Turista se k němu dostane bude-li následovat přibližně 4 km dlouhé turistické značení ze Stráže nad Ohří. Cesta vede zčásti po hřebeni a nabízí krásné výhledy. O zpustlý objekt (původně hrad, později přestavěný na zámek) se od roku 2001 stará soukromý majitel, který jej postupně za pomoci dobrovolníků opravuje. Horní Hrad je přístupný v návštěvních hodinách. Historie hradu Hrad pravděpodobně založil český král Václav II. koncem 13. století. V letech 1320–1497 byl českými králi udělován v léno různým šlechtickým držitelům. V době zrušení manství byli jeho uživateli Satanéřové z Drahovic. V letech 1528–1847 jej vlastnili Šlikové, jimž byl zkonfiskován a zpět jej na téměř jedno století získali až v roce 1574. V roce 1663 jej, obnovený po požáru, od Šliků koupil sasko-lauenburský kníže Julius Jindřich a připojil jej k panství Ostrov nad Ohří. Od roku 1811 byl Hauenštejn opět osamostatněn a spravován královskou komorou až do roku 1839, kdy jej koupila hraběnka Gabriela Buquoyová. Ona a její nástupce Ferdinand hrad s renesančním palácem v předhradí, postaveným již za Šliků, radikálně přestavěli na pseudogotický zámek. Buquoyové vlastnili zámek až do roku 1945, kdy jim byl zkonfiskován. Nový majitel, Československý stát, jej předal do užívání státní správě. Byla zde zřízena ubytovna pro dělníky jáchymovských dolů a posléze dětský domov. Po jeho přestěhování v 60. letech zámek začal chátrat, v 80. letech se dokonce uvažovalo o jeho demolici. Jeho záchrana přišla až v roce 2001. Podoba hradu Původní nevelký hrad byl dvojdílný. Jádru vévodila samostatně stojící věž - bergfrit. Po ostatní zástavbě se nám nedochovaly stopy. V místech, kde dnes stojí pseudogotická kaplička, se dá předpokládat předsunuté opevnění, neboť z tohoto vyvýšeného místa byl hrad velmi zranitelný. Za Šliků byl v předhradí vystavěn renesanční palác, pivovar a sladovna. Výše zmíněné pseudogotické úpravy a přestavby hradu na zámek probíhaly ve dvou etapách v letech 1840–1850 a 1878–1882. Dnes je objekt nově zastřešen a probíhají jeho opravy. Tipy na výlet Vydat se můžete na zříceninu loveckého zámečku Mořičov nebo zříceninu hradu Himlštejn. Nedaleko Ostrova najdete památnou břízu. Navštívit můžete i zříceninu hradu Šumburk nebo Perštejn. Ubytování najdete v Klášterci nad Ohří. M.K.