Synagoga Hradci Králové, kterou najdeme na rohu Pospíšilovy třídy a ulice Čs. armády, byla postavena v letech 1904-05. Nebyla to ovšem první synagoga na území města. Ta první byla postavena v roce 1888 ve dvoře rabínského domu na ulici Rokytanského. Tento dvorní trakt byl zbořen v 60. letech 20. století. Dnešní synagoga byla vystavena jako její náhrada. Projekt vypracoval architekt v. Wienzettel a byla postavena v secesním slohu s orientálními a maurskými motivy. Zasvěcena byla slavnostní bohoslužbou 24. září 1905. Kromě vlastního modlitebního sálu bylo v budově několik bytů. Bydlel zde rabín, šamese a domovník. Také byla v útrobách zasedací síň s archivem. Bohoslužby se konaly do druhé světové války,  po druhé světové válce byla krátce využita jako modlitební prostor obnovené židovské náboženské obce. Roku 1960 byl interiér přestavěna  využit pro potřeby Státní vědecké knihovny. Ta ji využívá i v současnosti.

Východočeské divadlo Pardubice.

Zvičina (660 m) je jedna z dominant Podkrkonoší a jedním z nejoblíbenějších výletních cílů, nacházející se kousek od Dvora Králové nad Labem. Jen málo míst u nás poskytuje tak optimální podmínky pro daleké výhledy. Může za to hlavně vhodná poloha hory, která okolí převyšuje o několik set výškových metrů a také skutečnost, že je opravdu na co koukat. Historii staveb na Zvičině bychom mohli nazvat „Bojem o rozhlednu“. Ano přesně to by nejlépe vystihlo národnostní půtky, které vrchol Zvičiny prožil. Ale začněme od začátku. Historie staveb na Zvičině počala roku 1706. Tehdy zde nechal tehdejší majitel panství hrabě Ferdinand Kotulinský postavit kamenný, raně barokní kostelík sv. Jana Nepomuckého. Po dvě století tvořil kostelík siluetu Zvičiny. Poklidný čas změnil rozvoj turistiky na konci 19. století. Na vrchol hory se pořádaly pravidelné Krkonošské poutě a tábory českého lidu. V roce 1891 zde nechal Machka Patzelt, majitel zdejšího hospodářství, postavit jednoduchou dřevěnou stavbu hostince. O Zvičinu se začali zajímat čeští turisté z KČT ze Dvora Králové a také němečtí z krkonošského spolku v Hostinném. Zpočátku měli na vrch Češi. Těm se podařilo roku 1898 prostřednictvím Národní jednoty severočeské zakoupit od soukromníka hostinec a pozemek na samém vrcholu, Němci odpověděli tím, že následujícího roku podali žádost o postavení rozhledny na Zvičině. Aby všem ukázali, že to myslí vážně tak 22. října 1899 položili základní kámen k Eckartově vyhlídce. Obdobně reagovali i Češi, kteří svou žádost podpořili pořádáním sbírek a vydáním pohlednice s nákresem rozhledny. Situace se dostala do neuvěřitelných sporů a hádek, a místodržitelství obě žádosti zamítlo. Uklidnění situace to ovšem nepřineslo. Spíše naopak. KČT v roce 1900 získal chatu na vrcholu do svého majetku a začal s jejím rozšiřováním. Německá reakce přišla vzápětí. Měla podobu mírnější (vysázení lesa na severním okraji zvičinského hřbetu, které mělo zabránit výhledu na „německé" Krkonoše) a podobou ostřejší (útok vandalů, kteří během velikonočních svátků roku 1909 zdemolovali vybavení chaty). Tohle všechno přineslo Zvičině publicitu a prohloubilo české vlastenectví. Vysněné rozhledny se čeští turisté dočkali, až v roce 1925. Tehdy byla nad střechou chaty zřízena věž s otáčivou prosklenou vyhlídkovou nástavbou. Pro ještě lepší požitek z výhledu byl instalován velký astronomický dalekohled se stonásobným zvětšením. Slavnostní otevření rozhledny se uskutečnilo 25. dubna 1926. 29. května 1927 byla na chatě odhalena pamětní deska K. V. Raisovi, rodáku z nedalekého Bělohradu, a od té doby nese chata jeho jméno. V roce 1992 se Raisova chata vrátila do majetku Klubu českých turistů. Prosklená věžička, vysoká 10 metrů, bohužel přístupná není. Návštěvníci se musí spokojit s výhledem z planiny kolem chaty. Výhled je přesto nádherný. Zahrnuje Kunětickou horu, Železné hory, Říp, Milešovku, Bezděz, Lužické a Jizerské hory a Krkonoše. Kromě chaty jsou také na Zvičině dva vysílače.

Areál kájovského kostela s kostelíkem Smrti Panny Marie, farou a hospicem pro poutníky je ojedinělou zachovanou památkou. Hlavní kostel má základy již ve 14. století. V letech 1485-88 byl rozšířen na dvoulodní se síťovou hvězdicovou klenbou. Přistavěna byla věž a kruchta. Za kostelem byla v letech 1686-1689 vybudována kaple kam byl sveden pramen léčivé vody. Následně v letech 1691-92 byla nově zakončena věž. Na dvoulodí navazuje pětiboce zakončené kněžiště. Jeho síťovou klenbu zdobí ornamentální malby ze 17. století. Na severní straně kostela se nachází předsíň, stará a nová sakristie. Původní hlavní oltář byl prý vystavěn na místě pramene s léčivou vodou, což se pak skutečně zjistilo při opravě kaple v roce 1935. Součástí oltáře se stala milostná socha Madony, která je dodnes uctívána jako zázračná Panna Marie Kájovská. V 18. století byl hlavní oltář nahrazen portálovým.Na sakristii navazuje raně gotický kostelík Smrti Panny Marie pocházející snad z druhé poloviny 13. století, goticky přestavěný roku 1488. V roce 1769 došlo k nešťastnému přepažení presbytáře a lodi. V presbytáři vznikla kaple Smrti Panny Marie a v lodi kaple sv. Linharta. Později bylo toto odstraněno. Hospic pro poutníky stojící naproti kostelu byl vybudován v roce 1630. Později v něm byl hostinec i škola. Dnešní stavba fary vznikla v roce 1661 na místě starší a roku 1699 v ní byla zbudována kaple sv. Jana Nepomuckého.