Most přes Rokytku v Libni byl v roce 1896 vybudován jako přemostění pro komunikaci, dnešní Zenklovu ulici. V roce 1909 bylo přemostění rozšířeno na 99,3 m směrem k Vltavě. Dnes je i součástí Elznicova náměstí a přemosťuje Rokytku i pro Voctářovu ulici. Most nemá oficiální pojmenování.

Dřevěný kostelík pocházející z konce 17. století nebyl postaven zde v Kunčicích, ale v podkarpatské obci Hliňanka. Z této obce jej zakoupil pane Šebela ředitel Báňské a hutní společnosti v Ostravě. Údejně za něj zaplatil zhruba 24.000 Kč, ale šlo spíše o účat za dopravu rozloženého kostelíka. Tady v Kunčicích byl opět složen, drobně opraven a zprovozněn kolem roku 1931. Jako první obřad se zde konala svatba Šebelovy dcery s hrabětem Larischem. V 80. letech 20. století prošel kostelík náročnou opravou, při které byl navíc zvednut a opatřen podezdívkou. Dřevěný kostelík s krytým ochozem má tři nejstejně velké věže, které označují tři původně oddělené části. Původní kněžiště dnes slouží jako sakristie, loď má téměř čtvercový půdorys s pyramidální dřevěnou klenbou. Naproti kruchtě se nachází bohatě vyřezávaný ikonostas.

Josef Rohan po němž je nábřeží pojmenováno, byl tesařský mistr, pražský měšťan a po roce 1850 vlastník ostrova. V době největšího rozkvětu sahal Rohanský ostrov od Těšnova až po dnešní Šaldovu ulici a po rozsáhlé maninské regulaci Vltavy byl spojen s Libeňským ostrovem. Po této úpravě byl využíván jako skladové seřadiště státních drah, jako skladiště a ve velké míře tedy donedávna byla i značně velká nevyužitá, neudržovaná plocha o rozloze zhruba 60.000 m2. Na začátku roku 2000 byla v blízkosti Rohanského ostrova zahájena výstavba rozsáhlého urbanistického celku, který je zcela nový svým pojetím, například skleněnými atrii a propojením se zelení. Je to největší pražský projekt nového tisíciletí. Hlavou projektu ultramoderní miničtvrtě v Karlíně je Lee Polisano z londýnské architektonické kanceláře KPF. Projekt by měl sloužit především obyvatelům Prahy, a tak v nové čtvrti vzniknou nejen nové budovy, například hotel s 210 pokoji a aparthotel se stovkou bytů, ale i nové ulice, bulváry, parky a veřejná prostranství. To vše bude zasazené v zeleni překrásného vltavského břehu či v zeleni atrií jednotlivých budov.

Obvodová zeď Clam-Gallasova paláce tvoří jižní část Mariánského náměstí, pojmenovaného podle kostela Panny Marie na Louži. Ten už zde dnes nenajdeme byl v roce 1791 zbořen a na jeho místě byl vystavěn nárožní dům čp.102, část jeho hřbitova byla postoupena na rozšíření náměstí. Celému prostoru se kdysi říkalo Na louži, protože tady byly skutečně ohromné louže, zejména po jarních nebo podzimních povodních. Náměstíčko mělo tehdy sklon od řeky a bylo a bylo prohloubeno, takže při tehdejší absenci jakékoliv kanalizace dlouho voda vysychala a louže tady byly velmi časté. K srpnu roku 1501 se uvádí; po prudké bouři se nahromadilo tolik vody, že se tady utopilo služebné děvče. První zmínka o kostele P.Marie na Louži je z roku 1322, ale stavba byla jistě starší. Za občasných povodní vnikala voda nejen na podlahu kostela, ale i na hřbitov, někdy dokonce docházelo k vymílání náhrobních kamenů. Do výklenku v severní stěně Clam-Gallasova paláce byla v roce 1812 umístěna nejpopulárnější kašna Starého Města. Její tvůrce, klasicistní sochař Václav Prachner, ji vyzdobil sochou dívky vylévající ze dvou džbánků vodu. Měla symbolizovat Vltavu, ale pražané ji začali říkat Terezka. Po obou stranách kašny stávaly dvě fortelné lavice na postavení puten, a ženské se tady rády zastavily na kus řeči o tom, co je v Praze nového. Kdysi se vyprávělo, že se do Terezky šíleně zamiloval jeden vysloužilý voják od dragounů, a než umřel, odkázal Terezce 10.000 zlatých. Dědicové nechtěli soše bláznivý odkaz uznat, a tak došlo k soudu, který Terezka prohrála. Tenkrát nikdo neuznal, že by mohlo jít o „věno“ určené na případnou opravu.