Farní kostel sv. Petra a Pavla ve Svojanově stojí v obci pod hradem. Je pozdně barokní z roku 1786, vystavěný snad na místě nějaké starší kaple. Vybavení kostela je povětšinou z 19. století, jen několik málo věcí je starších, jako monstrance, nebo gotická křtitelnice a jiné.

Sídlo Poštovního muzea je umístěno v barokním domě ze 17. století, který je součástí pražské památkové rezervace UNESCO. Nachází se zde stálá expozice českých a československých poštovních známek včetně obálek prvního dne (FDC). Dále zde najdeme zahraniční filatelistické unikáty a padělky jako i nejstarší známky evropských i mimoevropských zemí a známky OSN. Nejen filatelista ocení specializované sbírky známkové tvorby – Hradčany, ruská zemstva, klasické rakouské poštovní známky do roku 1918, tak předznámkové dopisy, otisky razítek nebo první novinové známky světa. V Muzeu se pravidelně konají příležitostné výstavy grafiků spjatých se známkovou tvorbou nebo z historie poštovnictví. Pro badatele je k dispozici knihovna a studovna filatelistické a poštovně historické literatury. Chloubou budovy Muzea je původní měšťanský interiér z poloviny 19. století – čtyři salónky s nástěnnými malbami Josefa Navrátila.

V této středočeské vesnici, ležící blízko Berouna, v atraktivním prostředí Českého krasu, najdeme bývalý klášter benediktinů u kostela sv. Jana Křtitele pod Skalou. Roku 1205 potvrdil Přemysl Otakar I., že kaple sv. Jana Křtitele v jeskyni, patří benediktinům z kláštera na Ostrově u Davle. Těm ji daroval Břetislav I. S počátky kaple souvisí několik legend, v nichž vystupuje sv. Ivan, poustevník chorvatského původu, který žil v době prvních Přemyslovců. Kdy u kaple vzniklo proboštství ostrovského kláštera není přesně známo. Proboštství ve Sv. Janu bylo stejně jako domovský klášter na Ostrově zničeno během husitských válek. Ze škod se ovšem vzpamatovalo dříve a dočasně se sem uchýlili benediktini z ostrovského kláštera. Ti se odtud snažili marně celé století o obnovu svého mateřského kláštera. Roku 1517 se tak natrvalo přemístili do Sv. Jana pod Skalou. Klášteru se ovšem moc nedařilo a finančně strádal. Vše se změnilo roku 1583 za opata Víta Hifftla, kdy byly objeveny ostatky sv. Ivana ve starém kostele. Díky tomu neobyčejně stoupla proslulost celého místa a začaly se konat velké poutě k hrobu sv. Ivana. Dobu vzestupu na několik let přerušila třicetiletá válka, během níž byl klášter vydrancován Švédy a mniši se uchýlili do Plzně. Po skončení války se začal stavět nový konvent a také byl vybudován nový kostel sv. Jana Křtitele a sv. Ivana Poustevníka, v němž byly uloženy světcovy ostatky. Přestavba areálu byla dokončena významným architektem té doby K.I. Dientzehoferem, který postavil kolem roku 1730 novou prelaturu. Mniši se z nových prostor ovšem dlouho netěšili. I klášter ve Sv. Janu neušel zrušení během osvícenských reforem Josefa II. a byl roku 1785 uzavřen. Jeho další využití bylo nejprve hospodářské, kdy zde byla zřízena továrna na výrobu textilu a na počátku 20. století byl klášter přeměněn na lázně. Po krátké epizodě, kdy byl objekt prodán kongregaci bratří křesťanských škol, kteří zde založili učitelský ústav, byl areál od roku 1950 využíván ministerstvem vnitra. Po revoluci v roce 1989 byl klášter v restituci vrácen a byla zde zřízena Vyšší odborná škola pedagogická. Neobvyklý klášterní komplex, jehož některé části jsou vyhloubeny do skály, má čtyřkřídlý konvent. Kostel, který si zachoval svoji barokní podobu je jednolodní podélná stavba. Na jeho jižní straně je vchod do jeskynního kostela P. Marie. Na místě legendárního setkání sv. Ivana se sv. Janem Křtitelem byla postavena kaple sv. Kříže. Návštěvníci si také mohou prohlédnout travertinovou jeskyni sv. Ivana s jeho lůžkem, na kterém jsou stopy poustevníkovy krve a původní místo jeho hrobu. Zdejší travertinová jeskyně je největší svého druhu ve střední Evropě. Ve studánce sv. Ivana, kde je voda léčivých účinků, jež obsahuje vápenato-hořečnaté soli, nezamrzá ani při velkých mrazech.

První zprávy o Žižkově půocházejí z 11. a 12. století v souvislosti s popravištěm na zdejším Šibeničním vrchu. Ve 14. století se v písemnostech o založení Nového Města objevují zmínky o Vítkově hoře. Ve druhé polovině 14. století patřila část území benediktskému klášteru sv. Ambrože a Mikuláše z Olšan. Odtud místní název Olšany. V době vlády Karla IV. se na části strání pěstovalo víno. Mezi vinicemi bylo i popraviště. V 17. a 18. století byly vinice poničeny a pozemky byly využívány jako pole a zahrady. Vznikly zde usedlosti, jejichž některé názvy se objevují ještě dnes. Smetanka, Rožmitálka, Sklenářka, Ohrada,, či Pražačka. V roce 1860, za morové epidemie, byla část pozemků vyčleněna pro pohřebiště. V roce 1784 se začalo využívat jako centrální hřbitov pro celé území Prahy na pravém břehu Vltavy. V 19. století, podobně jako v některých dalších částech Prahy, se i na Žižkově začaly objevovat průmyslové podniky a rostla zde obytná výstavba určená především dělníkům. Žižkov se v té době zařadil mezi největší a nejlidnatější části Prahy. K Praze byl Žižkov přičleněn v roce 1922. Název je odvozen od jména vojevůdce Jana Žižky, který zde v roce 1420 v čele husitských vojsk porazil první křižáckou výpravu.