Vchynicko-tetovský kanál měl za úkol dopravit těžené dřevo v této oblasti Šumavy do řeky Otavy. Tento kanál vyprojektoval stejně jako Schwarzenberský plavební kanál ing. Josef Rosenauer. S výstavbou bylo započato v polovině roku 1799. Kanál obcházel nesplavné koryto Vydry. Na jaře roku 1800 na stavbě pracovalo 203 tesařů, 108 zedníků a okolo 1000 nádeníků což mělo za následek dostatek pracovních příležitostí pro tento kraj. Na výstavbu kanálu následovaly i další práce aby byla zajištěna plavební cesta do Prahy. Znamenalo to proražení kamenných prahů v korytě řeky Křemelné, odstranění kamenů v Otavě a úpravě koryta Vltavy. Oficiální povolení k plavbě bylo uděleno 3.9.1801.Vlastní kanál dlouhý 17,8 km se sestával ze tří částí spojených kamennými skluzy a závěrečného skluzu do Křemelné. Začíná u hradlového mostu před obcí Modrava a končí trubním skluzem nedaleko obce Srní. Kanál překonává na celou svoji délku výškový rozdíl 243 m, spád má ale někde okolo 2-3 promile což umožňovalo rychlost plavení 4 km/hod. To byla bezpečná rychlost nejen pro kanál, ale i pro plavené dřevo. Dostatek vody pro plávku zajišťoval systém 8 nádržek nazývané také „Švele“, které byly budovány na horních tocích potoků. I když dokázaly akumulovat celkem 90.000 m3 vody plavilo se jen v průměru 30 dní v roce většinou v měsících dubna a května. Dnes se již vodní nádrže nevyužívají. Dřevo které se v kanelé plavilo mělo délku cca 75-100 cm, takže šlo spíše jen o dřevo určené jako palivové. Kanál nebyl uzpůsoben pro plavení dlouhých kmenů. Ty byly nadále sváženy volskými potahy k řece Otavě. Plavební cesta i kanál sice pomohla k vyššímu zhodnocení dřeva, zaroveň znamenala další neřízenou těžbu a drancování lesa. Jeho výsledkem bylo rozsáhlé odlesnění panství, kterého se zděsil i sám kníže Schwarzenberg. Asi po 40 letech klesla poptávka po dříví, které více nahradilo uhlí z povrchových těžeb. Nového oživení plavby nastalo po noci 26.10.1870, kdy vichřice a následná kůrovcová kalamita zlikvidovala poslední zbytky pralesa na Šumavě. K plavení dřeva přestal kanál nadobro sloužit v roce 1958. Za celou dobu přepravil 4.000.000 m3 dřeva. Od roku 1942 je využíváno 9 km plavebního kanálu (od rechlí po Mosau) pro účely vodní elektrárny. Z lokality Mosau, z tzv. vtokového objektu je voda sváděna potrubím o délce 3.218 m do akumulační nádrže Sedlo. K překonání údolíček s výškovým rozdílem pouhých 10 m byly využity dvě shybky. Ze Sedla putuje voda do vyrovnávací komory tzv. vodního zámku a odtud padá tlakovým potrubím o délce 900 m s výškovým rozdílem 216 m do vodní elektrárny Vydra na Čeňkově pile. Na plavebním kanále se nachází celkem osm historických obloukových mostků, které také chrání tento kanál. Stavěly se z místního kamene, hlavně žuly. Nejdůležitějším kamenem těchto mostků je ten úplně prostřední tzv. vrcholový klenák, ten drží most pohromadě, bez něj by se zřítil.

Východočeské divadlo Pardubice.

Autobusová zastávka Hulínská v Praze 21 Újezd nad Lesy.

Jeskyně Blanických rytířů nazývaná také jako Moravský Blaník se nachází při silnici spojující Rudku s Kunštátem. Nenápadná jeskyně zhmotňující legendu o sv. Václavu se ukrývá ve svahu vrchu Milenka. Její vznik je spjat se dvěma osobami, samouckým sochařem Stanislavem Rolínkem a zcestovalým řezníkem a uzenářem a později i starostou Kunštátu, Františkem Burianem. Stanislav Rolínek narozený roku 1902 byl plachým čalounickým tovaryšem, který trpěl tuberkolózou, ale byl velmi nadaný. Svým výtvorem sousoší Jana Husa, Jana Žižky a Prokopa Holého který vytesal jen pomocí hasičské sekyrky a nůžek na úpatí vrchu Velký Chlum nedaleko Boskovic na sebe upoutal pozornost. Ujal se ho právě František Burian, který zde nedaleko Rudky u Kunštátu zakoupil zdejší skalnaté pozemky na vrchu Milenka. Jako první dílo ale nevznikla jeskyně nýbrž dnes již neexistující největší socha prvního československého prezidenta T.G.Masaryka. Rolínek ji vytesal z jednoho kusu kamene během 6,5 měsíců!! Socha vážící asi 600 tun měla na výšku 10,5 m, přičemž jen hlava měla výšku 1,68 (zprvu ji tesal podle poštovní známky), klobouk v průměru 85 cm a rozpětí ramen činilo 3,5 m. Slavnostní odhalení proběhlo na 10. výročí vzniku samostatné republiky (28.10.1928) a zúčastnilo se ho desetitisíce lidí. Následný rok (1929) začíná vznikat jeskyně. Bohužel roku 1931 Rolínek umírá ve svých 29 letech. Stihl jen vytesat lva a sochu sv. Václava. Zbývající dodnes existující i neexistující sochy pak spolu se svými pomocníky vytváří František Burian. Do druhé světové války se ještě stihne osázet na 9.000 m2 různými dřevinami a postavit zděnou rozhlednu na vrchu Milenka. Pak přichází okupace německými vojsky a druhá světová válka. Burian se pokouší sochu Masaryka ukrýt. Obezdí ji a hlavu skryje jakousi provizorní dřevěnou chatkou. Bohužel marně, socha nakonec musí být roku 1941 rozřezána a když se nepodaří ukrýt ani její části, je téměř zcela zničena (zůstaly jen boty). Stejně tak musí být zničení legionáři v jeskyni. To už je na Buriana moc a nedožije se ani osvobození, roku 1943 umírá. Za komunistického režimu nebyla této památce věnována přílišná pozornost, tedy aspoň ta pozitivní. V roce 1962 musely být dokonce průvodkyní z ideologického hlediska zničeny trpaslíci v malé jeskňce, kterou tesal sám Burian. Po revoluci byla památka navrácena Burianově vnučce Zdeňce Popelkové a jeskyňka se sedmi trpaslíky byla obnovena. V současné době tak můžeme obdivovat asi zhruba 100 dlouhý jednoduchý labyrint vytesaný v pískovcovém podloží. Vchodu do jeskyně dominuje lev. Hned za vchodem sedí rytíř (strážce vrchu), následuje reliéf svatováclavské koruny střežená dvěma ozvrojenci. Při cestě do rytířského sálu se pak ještě prochází kolem sv. Václava na koni v nadživotní velikosti. Vrcholem jeskyně je pak zmíněný rytířský sál kde odpočívá 12 bojovníků. Za sálem byly ještě plánovány stáje, zbrojnice a chodba slavných, to se však již vzhledem k poměrům při okupaci nepodařilo vytvořit. Kromě toho je možno navštívit ještě síň legionářů (bohužel již bez sousoší) a jeskyňku sedmi trpaslíků se sněhurkou. Kolem jeskyně je možno navštívit ještě park a již zmíněnou Burianovu rozhlednu. Provoz jeskyně je celoroční.