Aktuální stav Historická budova Národního muzea 7. 7. 2011 uzavřela své brány. Národní muzeum čeká rekonstrukce.   Václavskému náměstí dominuje hlavní budova Národního muzea. Byla postavena v letech 1885-90 podle plánů arch. Josefa Schulze a je typickou ukázkou české novorenesance, inspirované vzory francouzského klasicismu. Motivy pro postavení budovy byly jasné.  Bylo nutné zajistit pro neustále se rozšiřující sbírky společnosti Musea království Českého nové expoziční prostory.  Stavba budovy bez vybavení přišla na 2.000.000 zlatých. Působí opravdu monumentálně a není ani divu vždyť délka v průčelí je 104 m, šířka budovy 74 m a výška od vodní hladiny fontány až po vrchol kopule je 69 m. V době dokončení bylo k dispozici 39 výstavních sálů a počet místností byl 235. Virtuální prohlídka hlavní budovy k nahlédnutí zde   Stavba a výzdoba Kromě své monumentálnosti je budova pozoruhodná také našimi i cizími přírodními kameny, které byly použity k její stavbě i k její výzdobě. V jejím plášti je z přírodního kamene především sokl, hlavní architektonické články a sochařská výzdoba. Sokl je z jemnozrnného křemenného hořického pískovce, z kterého jsou i hlavní architektonické články, římsy a 26 korintských sloupů, parapety, konzoly oken a některé další detaily. Z hořického pískovce je veškerá bohatá sochařská výzdoba a třístupňová půlkruhová fontána na rampě muzea. Uprostřed fontány sedí Čechie, po jejím boku jsou pololežící alegorie Labe a Vltavy a po stranách sedí sochy představující Moravu a Slezsko. Autorem soch je Antonín Wagner. Hlavní kamennou ozdobou vestibulu Národního muzea je 20 hladkých toskánských sloupů, vysoustruhovaných z tmavočervené švédské túly. Impozantní schodiště, vytvořené architektem Schluzem po vzoru velkých světových muzejních budov, nad arkádami zdobené 16 obrazy českých hradů od Julia Mařáka, je nejpozoruhodnějším mramorovým schodištěm v Praze. Kámen pro něj byl převážně dovezen z Carrary. Také balustráda okružní chodby je z mramoru. Samotná chodba je vydlážděna z drobných kostiček různě zbarvených mramorů a serpentinitů. Na severozápadní straně se vchází do panteonu, hlavní, slavnostní prostory muzea. Tam nás zaujme především mramorová dlažba o ploše 420 m2. Architekt pro tuto benátskou mozaiku vybral šest barevně odlišných mramorů: šedobílý carrarský, žlutý český, červenofialově žilkovaný francouzský z pohoří Jura, červený veronský, šedočerný bílé skvrnitý belgický a světle šedozelený z Pyrenejí. Hlavní prostor panteonu ohraničuje osm vysokých sloupů z královédvorského pískovce. Jejich dříky jsou potaženy mramorem umělým, patky jsou z mramoru carrarského. Před muzeem se ze zvlněné dlažby vynořuje bronzový kříž, připomínající protestní  sebevraždu Jana Palacha i jeho následovníka Jana Zajíce. Symbolizuje lidskou postavu jako pochodeň a zároveň naznačuje směr, kterým se Jan Palach při svém hrdinském činu rozběhl. Budova muzea došla k úhoně při okupaci v roce 1968. Tehdy sovětské tanky vystřílely do jeho fasády několik střel, prý protože bylo z muzea na ně stříleno. I přes velké restaurátorské práce jsou místa po střelách dodnes patrná. Další problém mělo muzeum při výstavbě trasy metra C a A. Jednomu z nárožních pilířů musela dokonce pomoct hydraulika. Samotnou a nepříliš veselou kapitolou je severojižní magistrála, která obklopila budovu a vytrhla ji tak z Václavského náměstí.   Budoucnost Národní muzeum má slavnou minulost a věřme v ještě slavnější budoucnost. Ta by měla být spojena s celkovou proměnou Václavského náměstí a celkovou rekonstrukcí hlavní budovy. Svedením severojižní magistrály do tunelu se propojí Václavské náměstí s muzeem a pěším bulvárem s Vinohradskou třídou. Budovu Národního muzea a někdejšího Federálního shromáždění pak propojí podzemní tunel, a vytvoří tak jeden návštěvnický a technologický celek. Nabídne tisíce metrů čtverečních moderních expozičních i výstavních prostor, řadu přednáškových a promítacích sálů, zázemí pro školy a práci s dětmi, muzejní obchody, restaurace a kavárny. V roce 2018 bude Národní muzeum slavit 200 let od založení. Snad již v novém hávu a v kulturnějším prostředí, které se jistě tato vážená instituce zaslouží.   Stálé expozice v Hlavní budově Pravěké dějiny Čech, Moravy a Slovenska - Originální archeologické nálezy a historické doklady Mineralogicko-petrologická expozice - Minerály, horniny, drahé kameny, meteority, tektity Sbírky Paleontologické - vývoj života na Zemi - zkamenělé rostliny a živočichové Sbírky Zoologické - Bezobratlí, nižší obratlovci, ptáci, savci. Antropologie - Lidské kosti vypovídají... Sbírky Osteologické – kostry savců  

Klášter minoritů v Chebu založili měšťané Hechta z Podhradu a Honnigara ze Seeberku, někdy před rokem 1247. Stavby konventu, které byly postaveny bezprostředně po jeho založení, byly i s kostelem zničeny během velkého požáru celého města v roce 1270. Již 26. dubna 1285 byl však za přítomnosti krále Rudolfa Habsburského vysvěcen řezenským biskupem Heinrichem nový kostel ve jménu Zvěstování Panny Marie. O čtyři dny později proběhla v jeho zdech svatba českého krále Václava II. s Rudolfovou dcerou Guttou. Další úpravy proběhly na počátku 14.století. Byla dostavěna věž mezi lodí a presbytářem, k severní chrámové lodi byla přistavěna kaple, která sloužila jako oratoř klariskám, které sídlily v blízkosti kláštera. Také byl dostavěn ambit konventu, uzavírající nepříliš rozlehlý rajský dvůr.Výraznou změnou v dějinách kláštera byl rok 1464, tehdy papež Pius II. vydal příkaz, aby byl klášter předán přísnější odnoži řádu – františkánům. V 16. století potkal chebský klášter podobný osud jako většinu klášterů ve střední Evropě. Úpadek klášterního života, spojený s luterstvím, znamenal, že konvent začal pustnout a v letech 1592-93 byl i nakrátko opuštěn. Znovuožívá až po roce 1607, kdy připadl štrasburské františkánské provincii. Doba rozkvětu kláštera spadá na počátek 18. století. Z té doby pochází i dnešní podoba kláštera. Stavební úpravy probíhající v letech 1707-33 daly areálu dost nevýraznou podobu. Františkáni  přečkali i nepříznivou dobu josefínských reforem a tak definitivně ukončili své působení v Chebu až roku 1951, kdy byl žebravý řád z kláštera vyhnán. V roce 1991, byl klášter i kostel, které za socialismu značně zchátraly, vrácen církvi. Dnes se areál otevírá turistickému ruchu. Navštívit lze celý areál a zahradu, unikátní je zejména gotická křížová chodba. Dochovaly se v ní i zbytky nástěnných maleb z 15.století. Bude otevřena klášterní knihovna a bude se zde pořádat řada kulturních akcí. Kostel Zvěstování P. Marie je trojlodní stavba s klenutou křížovou klenbou. Hlavní oltář je novogotický. 

Zaniklé cisterciácké opatství Panny Marie, jehož stavební pozůstatky lze v nevýrazných fragmentech ještě dnes vidět, se nacházejí v obci Klášter, ležící přibližně 1,5 km severně od města Nepomuk. Prostor klášteřiště je částečně volně přístupný. Cisterciácké opatství v Nepomuku bylo založenou nedlouho před rokem 1146 a bylo čtvrtou  ebrašškou filiací. Za zakladatele jsou označováni český král Vladislav II. a jeho bratr Jindřich, který zde byl i pohřben. V písemných pramenech je nepomucký konvent poprvé doložen až roku 1177. V roce 1252, za opata Berchtolda, se nepomucký klášter stal mateřským konventem nově vznikajícího kláštera ve Ždáru nad Sázavou. Nepomucký klášter finančně velmi prosperoval zásluhou těžby stříbra a zlata na jeho pozemcích. V roce 1380 obyvatele kláštera postihla morová rána. Další téměř smrtelnou událostí pro klášter bylo zpustošení jeho budov husity v dubnu roku 1420. Mniši se zachránili jen díky tomu, že se v roce 1418 téměř všichni přestěhovali do Ebrachu. Do poloviny 16. století nepočetný konvent živořil, v roce 1558 jeho majetek do dědičného držení získal Adam ze Šternberka a tím klášter zanikl definitivně. Podobu klášterních objektů, vystavěných v románském a později gotickém slohu, neznáme. Na místě bývalého klášteřiště se v průběhu staletí rozrostla obec Klášter, jejíž stavby pozřely ruiny klášterních budov. Jedná se především o domy čp. 8, 9, 39 a 55, mlýn a hřbitovní zeď v jihovýchodní části obce.   M.K.

Dřevěný kostelík sv. Jana Nepomuckého se nachází na kraji místní časti Klepáčov, patřící obci Sobotín. Kostelík postaven v roce 1783 jako soukromá kaple místního rychtáře. Po druhé světové válce se stavba dostala do velmi vážného stavebního stavu, zachránila ji až generální rekonstrukce na počátku 90. let 20. století. Jednolodní stavba stojí na kamenné podezdívce. Prostor uvnitř je přepažen příčkou, která odděluje prostor kaple od předsíně. Z ní je pak vstup do sakristie a schody vedoucí na kruchtu. Ta přesahuje i do prostoru kaple a vyplňuje téměř polovinu půdorysu stavby. Střechu kryje štípaný šindel. Stavba je v soukromých rukou. Parkování je možné krátkodobé nedaleko kaple.