Kostel Nanebevzetí Panny Marie - Chlum u Třeboně, text v přípravě

Pseudogotické sídlo Červený Hrádek stojí ve stejnojmenné obci nedaleko Sedlčan. V případě Červeného Hrádku není jednoduché rozhodnout, jestli se jedná o zámek, tvrz či dokonce hrad. Zámecký objekt působí impozantním a romantickým dojmem, který ještě umocňuje zámecký park s rybníkem. Historie zámku Ves Červený Hrádek se poprvé připomíná již v roce 1285. Za Bohuslava Břekovce z Ostromeče se roku 1508 uvádí zdejší opevněné šlechtické sídlo poprvé jako Červený Hrádek, podle krytiny nebo barvy omítky. Původní tvrz byla patrně jenom věžovitý objekt, stojící nad svahem ostrohu v místech dnešní zadní mohutné věže pětiúhelníkového půdorysu. Věž pochází asi z druhé poloviny 15. století. Pravděpodobně brzy k ní přibyla také druhá, která chránila vstup do ohrazení na jižní straně. V roce 1560 koupil Červený Hrádek Zikmund Valkoun z Adlaru, jehož vdova Magdalena z Říčan se podruhé provdala za Jana Prostiborského z Vrtby. Po ní zdědil Červený Hrádek jejich syn Sezima z Vrtby, který za své zásluhy získal v pobělohorském režimu několik zkonfiskovaných panství. Třicetiletá válka nepoznačila Červený Hrádek velkými škodami. Za Anny Zuzany Kuehnové, rozené z Meggau, která koupila Červený Hrádek roku 1670, objekt vyhořel. Zadlužený statek pak připadl zemskému fyziku Mikuláši Franchimontovi z Frankenfeldu, který nechal sídlo po požáru obnovit. Na zámku se rychle střídali majitelé, až jej roku 1788 koupili poručníci nezletilého Františka Josefa z Lobkovic. Tehdy se stal Červený Hrádek součástí nově vytvořeného dominia Kosova Hora, objekt však sloužil k ubytování úředníků. Teprve až roku 1837 za Františka Mladoty ze Solopysk se stal Hrádek sídlem vrchnosti. Za Mladotů došlo ke dvěma rozsáhlým přestavbám zámeckého sídla. První byla regotizace v roce 1844, druhou pak přestavba jižního křídla, velké věže a secesní úprava interiérů architektem Janem Kotěrou v letech 1894 – 1896. Rodu náležel zámek Červený Hrádek do roku 1948, kdy byl znárodněn a sloužil jako Vlastivědné muzeum Sedlčanska a archiv ONV v Příbrami. V roce 1992 byl v restituci navrácen opět původním majitelům Mladotům. Zámecká knihovna Červený Hrádek se dodnes dochoval v podobě, jakou získal po přestavbách v 19. století. Zámek je dnes přístupný jenom příležitostně. Za pozornost stojí určitě knihovna, čítající 3.000 svazků včetně děl např. J. J. Rousseaua a F. Voltaira. Základ knihovny položil Karel Hugo Mladota (1815 - 1902). Nedaleko odsud můžete navštívit například renesanční zámek Kosova Hora nebo židovský hřbitov také v Kosově Hoře. Ubytování naleznete v Sedlčanech.

Ze železniční stanice Březnice vede na zříceninu tvrze Hrochův hrádek značení pro cyklisty. Cesta vede na východ přes osady Bor a Dobrá Voda. Volně přístupná tvrz se nachází v blízkosti železniční trati na vyvýšenině za železničním mostem. Tvrz a její majitelé O době založení tvrze panuje v literatuře rozkol. Nejpravděpodobnějším se jeví konec 14. století. První zmínka o tvrzi je až z roku 1475, kdy ji jako „Hrádek svůj pustý“ prodává Václav ze Švamberka. Ještě koncem 15. století ji Bohuslav z Němčic prodal Joštovi z Pruku. V roce 1543 tvrz s poplužním dvorem opět změnila majitele, prodávajícím byl Zdeslav Ojíř z Očedělic. V roce 1574 se o Hrochově hrádku píše opět jako o pustém. Železniční trať narušila tvrziště roku 1875. Podoba tvrzi Hrochův hrádek je věžovitá tvrz, do dnešních dnů dochovaná z poloviny do výše 2. patra. Věž měla původně nejméně čtyři podlaží. Přízemí a první patro bylo děleno příčkou na dvě místnosti, ve druhém patře se nacházel prevet a okno bylo opatřeno sedátky. Třetí patro bylo pro změnu vybaveno krbem (z něj se dodnes dochovala konzole). V okolí můžete dále navštívit kapli v Dobré Vodě u Březnice, Galerii Ludvíka Kuby a Městské muzeum Březnice, zámek Březnice nebo třeba židovský hřbitov Březnice. Pokud byste hledali v okolí příjemné ubytování, naleznete ho například v nedaleké Březnici. M.K.

Náměstí je pojmenováno po českém vědci a nrodním buditeli Josefu Jungmannovi. Ve středověku se tato lokalita nacházela před branami Starého Města a říkalo se zde Na pískách.Jungmannovu náměstí jemuž dominuje pomník od sochaře Ludvíka Šimka a arch. Antonína Bervitia, která navrhl sokl z různobarevné žuly a syenitu. U postranní brány do areálu kláštera  stojí kubistický sloup uličního osvětlení z roku 1913, zhotovený z umělého kamene. Na náklad majitele domu čp. 755 byl jako součást úpravy zákoutí náměstí zhotoven podle návrhu arch. Vlastislava Hofmana. Jde o překrásné dílo českého kubismu.Dominantou náměstí je však zcela bezesporu chrám Panny Marie Sněžné, založený Karlem IV. v roce 1347 jako svatyně  korunovační. Měl být největší sakrální stavbou v Praze. Do konce 14. století však bylo postaveno jen kněžiště zamýšlené stavby, jejíž celková délka měla být přes 100 metrů. Husitské války stavbu přerušily a do dnešních dnů zůstala jen torzem. Přesto má tento vznosný chrám jedno pražské prvenství: jeho klenba výškou 34 metrů převyšuje výšku katedrály sv. Víta na Hradě, přičemž původní klenba, která padla za oběť válečným bojům, byla ještě o 6 metrů vyšší. Kostel P.Marie Sněžné byl původně součástí kláštera karmelitánů. V husitské době tady kázal církevní reformátor Jan Želivský. V roce 1606 byl chrám předán františkánům, kteří k němu připojili barokní stavbu konventu a dnes veřejně přístupnou klášterní zahradu. Zahrada původně sahala až k Spálené ulici, narůstající zástavba ji však od druhé poloviny 14. století redukovala až na dnešní výměru 0,6 ha. Kolem altánu je bylinkářská zahrádka, jakási reminiscence zahrádek středověkých klášterů. Monumentálnímu torzu interiéru chrámu P.Marie Sněžné dominuje ohromný oltář z let 1649-51, vůbec nějvětší oltářní stavba českého baroka. Kostel byl postaven na místě, na kterém byl podle pověsti za dávných časů pálen posvátný oheň. Dodnes je prý občas možné vidět záblesky prostupující oltářem. A ještě jedna pověst se vypráví o tomto chrámu. V kostele je prý pohřben novoměstský měšťan Melichar, který měl přání, aby s ním byla pochována jeho oblíbená kočka. Když zemřel, pozůstalí chtěli splnit jeho přání, ale nechtěli čekat, až kočka zajde a pak znova otevírat hrob. Proto kočku zabili. Od té doby se prý po půlnoci kočka v chrámu zjevuje a výraz jejích očí je více než smutný.